Přesun do San José

Do země zaslíbené. Do Kostariky. Je březen a trochu mrzne. To nás už netrápí. Valíme s EasyJetem z Prahy do Milána, kde trávíme čas procházkou po městě, skvělým kapučínem a bezesnou nocí na letišti. Kadím. Trochu se nám to komplikuje. V Bruselu na letišti někdo odpálil bombu, takže jsme pod drobnohledem místní policie. Ale to nám spíš přidává na klidu. Žádnej vopruz. Letíme do Amstru, Panama City a konečně do San José, kde na nás už čeká Ondra. Začínám si lebedit. Dusno a vedro – to je moje gusto. V barbie domečku (kterej jsme si bůkli už pár měsíců dopředu) trávíme jednu noc. Dáváme první škopky a ráno razíme busem do La Fortuny. Což je malebný turistický městečko pod vulkánem Arenal.

La Fortuna a vulkán Arenal - Kostarika

Beru Peťu, taťku a Ondru do osvědčený restauračky/jídelny. Kde je pořád plno, jídlo stojí pár grošů a dobře to tam odsýpá. A proč osvědčený? Protože touhle cestou já již jednou kráčel. Přečíst si o tom můžete v cestopise z roku 2014. Konečně si pochutnáváme na legendárních černejch fazolích, rejži a smaženejch banánech. V La Fortuně bydlíme v Eco Hostelu v obchodě za výlohou, ale pohodlí nám neschází. K pobytu na tomhle místě nás přesvědčila tabule u vstupu: „If you are not racist, sexist, homophobic or an asshole… please come in“. Arenal nabízí spoustu možností k vejletům. Tady doporučuju nedat na nabídky turistických stánků ve městě, ale vyrazit po vlastní ose. Za pár colónů se dostanete tágem tam, kam potřebujete a u vstupu už si to ošéfujete v klidu sami. Razíme po polní cestě a pak pralesem přes most smrti (jak jsme ho aspoň my dva s taťkem vnímali) k vodopádu. Vodopád je to uchvacující. Voda padá z vejšky 50 metrů a dole se můžeš koupat v průzračně čistý vodě. Koupání si užíváme jenom s taťkem. Peťa a Ondra se rozhodli, že zkusí zip line. Proženou se nám tak několik desítek metrů nad hlavama a svištěj z jedný hory na druhou. Na tohle se koukněte ve videu, protože to fakt stojí za to. To dítě bude asi blázen. Po návratu na hostel otevíráme vlastní bar a dáváme trochu alkoholu. Pomalu se nám přestávaj klepat nohy. Peťa je samozřejmě vysmátá. Vzpomenu si, že jsou nedaleko skvělý termály. Berem taxíka a jedem tam. V roce 2014 tam byly asi tři bazény a jeden přístřešek. Trochu čumím, když najednou vidím bazénu nejmíň osm a k tomu jeskyně, bary, stoly na grilování a spoustu místních. Pořád je ale cena za vstup cca čtvrtinová oproti ostatním místům, který nabízej ve městě. V noci se tam cachtáme a dáváme Imperiály. Tentokrát neprobíhá žádná mezinárodní družba, ale vracíme se v hodně dobrý náladě a záchvatech smíchu zpátky na hostel. Asi si vystačíme.

San Juan del Sur – Nikaragua

Z La Fortuny to štrádujem oblíbeným chicken busem na Nikaraguu. Po cestě vidíme tyrkysovou řeku Rio Celeste a na hranicích nás odbavěj v klasickým párty stanu. Tady se nic nezměnilo. V Nikaragui už bereme taxi směr San Juan. Ostatním tvrdím, že je to sice nejprofláknutější místo v Nikaragui, ale lidí tam moc nepotkáme. Jsou Velikonoce. Přicházíme na pláž, na kterou dohlíží obrovská socha Krista, vidíme tisíce lidí. Okamžitě přestávám být důvěryhodným zdrojem informací. Místní slaví Velikonoce ve velkým stylu. Je tu asi 10 stagí, kde jede disko. Spousta stánků a … rumu. Dáváme Flor de Caňa s ledovou tříští do půllitru za 50 korun a veškeré omyly jsou mi zapomenuty. Večer pozorujem korzující davy a zapíjíme to Toňou. Odolávám transvestitům, kteří si následně loví jinou oběť. I tyhle stránky má Latinská Amerika. Ráno koupačka ve vlnách a vejlet po skalách zátoky.

Bluefields a Granada – Nikaragua

Bluefields jsou opravdovým Karibikem. Jenže dostat se tam není úplně jednoduchý, přátelé. Cestujeme autobusem přes Rivas do Managui, pak jedem dvanáct hodin divočinou a banánovejma plantážema až na místo. Po cestě si nás místní přehazujou z autobusu do autobusu a dělaj nám to zábavný. Přede mnou se třepe mrtvý prase v kýblu a vedle taťky sedí ten největší a nejtlustší středoameričan na světě. Autobus občas zahouká a z pralesa vyskákaj maníci s mačetama. Nejsou to žádní lupiči, ale pracanti z banánovejch plantáží. Bluefields ale za tohle rozhodně stojej. Obdivujem pravý a nefalšovaný karibský vesničky. Chlápek nám donese kokos, vyrobí náramky z fazolí a vypráví o místních. Večer brečíme v kostele u gospelu a večeříme u paní Evy. Eva moc vařit neumí, ale atmosféra je tady boží. Ráno už se vydáváme na vejlet lodí. Po cestě nás kontroluje protidrogová jednotka. Samopaly na pytlech s pískem budí respekt. Dojíždíme na Pink Pearl Island a je to jasný. Jsme v ráji. Ty pičo, jsme v ráji, jsme v ráji, jsme v ráji. Zběsile běhám sem a tam, fotím, točím a skáču. Taťka ztrácí zuby. Chvilku je hledáme, ale pak se zase věnujem těm neskutečnejm barvám a krásám, který dokáže příroda nakreslit. Poprvé šnorchlujem. Ať tohle nikdy nekončí. Skončilo to celkem rychle. Uznáváme, že byla chyba si tenhle vejlet zaplatit jenom na jeden den. Ale jsme poučeni pro chvíle příští. Cesta zpátky probíhá v rychlejším tempu a v nádherný koloniální Granadě dáváme procházku k největšímu jezeru ve Střední Americe. Granada je vyprahlá na troud, beton má teplotu kompenzaček v reaktoru jaderný elektrárny, takže neváháme a za pět dolků se jdem koupat do bazénku v místním hotýlku, kde se k nám připojí páreček kachen. Ucpáváme jim ještě za odměnu záchody a mizíme pryč. Noc trávíme v nebezpečným městě Masaya. Je tady sice k vidění pěkná sopka, ale v noci se tu moc neprocházejte. Pijem škopky za mřížema hostelu a léčíme zbytky popálenin z vejletu na Pink Pearl Island. Ráno směr Kostarika.

Západní pobřeží Kostariky

Na hranicích pučujem Toyotu a vracíme se do Kostariky v plechovce. Západní pobřeží, který obklopuje Pacifik, je bohatší na zvířátka. Můžete tu vidět hodně opic, papoušků, tukanů, krokodýlů, motýlů a všeho havěťomožnýho. Moře je ale míň průzračný než na východní karibský části. To mu ale neubírá na kráse a bohatosti podmořskýho života. Kurňa, já už píšu jak Objektiv. První zastávka a přenocování - Playa Del Coco. Velmi sympatický název nás nalákal jak komáry modrý světlo. Koupání, výhled na ostrůvky, kde se prej proháněj manty a žraloci – příště nutno vyzkoušet. S Peťou vaříme vajca, taťka míchá koktejl a obdivuje svoji nejkrásnější postel. Ráno už to kroutím volantem kolem pobřeží na jih. Za zpěvu Ládi Vodičky přejíždíme Rio Tarcoles. Koukáme na hladové krokodýle a pokračujem směrem Quepos. Tohle město si z minula pamatuju podle divokejch večírků, místního fotbalu, ale hlavně díky parku Manuel Antonio. Kterej řadím k těm nejlepším v Kostarice. Rozhodně zde uvidíte nejvíc zvířat. Což se nám tentokrát potvrzuje. Mývalové, jedovatý žabičky, opice, hadi, pavouci, ptáci všeho druhu. Panečku, tohle kdybych měl všechno vypsat, tak vyvře další Střední Amerika. V Manuel Antoniu je taky super koupání, toho samozřejmě využíváme. Večer čumíme na fotbal a opravujem nárazník, kterej se mi podařilo promáčknout. Ale jako správní čecháčci si s tímhle dokážem poradit. Pár tahů a nárazník vypadá jak novej. Zabrousíme lak zubní pastou a auto může jít zpátky do fabriky. Oslavujem to na dvorku hostelu. Taťka to oslavuje tak vehementně, že si slivovicou vypálí rty, který ráno připomínaj ženy africkýho kmene Surma.

Braulio Carillo, Quetzales a Limon - Kostarika

My chceme Karibik! Zaznělo z úst lačných turistů. Startuju Toyotu a mizíme ze západního pobřeží směrem do vnitrozemí. Krajina se diametrálně mění. Jak je tomu v Kostarice zvykem. Při průjezdu touhle zemí si připadáte, jako když minete několik podnebných pásem. Stoupáme do neuvěřitelných výšin. Projíždíme skrz mračna a noříme se mlhou a šerem. Atmosféra noirových filmů nás obklopuje a svírá v kombinačkách. A! Z ničeho nic se objevuje park Nacional Los Quetzales a jeho mlžný prales. Jde o opravdový světový unikát. Jsou tu tapíři. Takový prasata s rypákem jak mravenečník. Obdivujem mlžnej prales, sjíždíme níž a dostáváme se do parku Braulio Carillo. Zde potkáváme lenochoda a krásně červenozeleně zbarvenýho ptáka quetzala. To je pták! Braulio Carillo je pro změnu typickej představitel tropickýho pralesa. Peťa se snaží rozlousknout malej kokos a já padám při brodu řeky do vody. Do večera ještě stihneme dojet do Limonu. Což je město na východním pobřeží. Takže hurá, je tu Karibik! Limon není ale moc hezký místo. Je to takový doupě rybářů, jenž lověj drogy z moře, který jim tam po proudu posílaj kluci z Kolumbie. Aspoň tak nějak nám to místní vysvětlovali.

Puerto Viejo, Cahuita, Manzanillo – Kostarika

Ráno už přejíždíme do místa zaslíbenýho. Jsme na Jamajce. Skoro. Puerto Viejo je asi nejvyhledávanějším místem turistů v Kostarice. Je tu ta pravá karibská pohoda a spousta hulení. Bydlíme v parádním hostelu, večer se tu scházej místní týpci a balej holky na kytary. My na ně blbě čumíme a pijem pivo. V Puertu to žije hlavně večer. Dáváme spoustu špízů, nějakej ten Imperial a tak podobně.

A teď vám prozradím tajemství. Tajemství krakonošovy zahrádky. Nejlepší koupání je na pláži Punta Uva. Kam se dá z Puerta dojít pěšky. Tady najdete korálový zahrádky a podmořský nádhernosti.

Přemísťujem se do Manzanilla. Tady budeme žít. Jednou tady budeme. To ti řikám. Manzanillo je proslulý národním parkem a krásnou skálou kousek od pobřeží. Trávíme tu celý týden. Večery propíjíme a tančíme na terase hostelu. Přes den šnorchlujem, nebo chodíme na vejlety. Prales prozkoumáváme celkem hrdinně. Docházíme na ukrytou pláž, koupem se a pomalu začínáme dostávat strach, že to přes prales nestihneme do tmy zpátky. Za skřeků opic to ale zvládáme. Oslavujeme to na pláži. A jelikož má taťka narozeniny, tak pálíme pár místních palem a opejkáme špekáčky. K tomu flaša rumu. Jak se na Karibik sluší a patří. K ohni se přichází ohřát krab a já dostávám bytelnou sračku.

Poslední destinací budiž Cahuita, kde můžete v národním parku spatřit hodně roztomilejch a taky nebezpečnejch zvířat. Podobně jako v Manuel Antoniu. Opět jsem měl štěstí na extrémně jedovatýho žlutýho hada. Tady radši pozor. Domlouváme se s klucima a ti nás berou loďkou na korály. To je krása. Jak jinak. V parku potkáváme Čechy. Děláme, že my Češi nejsme. V městečku je festival, takže posloucháme rapujícího černýho Shreka. Máme tady celkem slušný ubytko. Kolem domku nám choděj krokodýli, leguáni a opice. Taťka asi strach nemá, protože na jednoho krokodýla hází klacek. Ten místo úprku otáčí svou hlavu směrem k němu. Já už jsem v tu chvíli asi kilometr daleko. Poslední den jdeme na tu nejškaredější pláž ve Střední Americe, ale zase se tu dá surfovat. Peťa boří všechny tabu a rekordy. Hned první jízdu se staví na prkno a ochočuje si místní vlny. Já trochu zaskočeně zírám a neskonale fandím.

Panamský průplav - Panama

Každá pohádka má svůj konec. Má ho i tenhle vejlet. Poslední noc v San José před odletem ale neleníme. Předem jsem si domluvil kérku u Marcella. Což je obrovskej sympaťák. Peťa se už doma rozhodla do toho jít taky, takže nám Marcello tetuje na ruce symboly indiánů Hopi a my si vezem suvenýr, kterej s náma bude už pořád. Poslední zastávkou budiž Panamskej průplav. Koukáme na lodě. Lodě jezděj nahoru a dolů. Ale už nám není moc do řeči. Tohle je totiž fakt konec. Ale nebojte se. Příští rok pojedem zas.