Přípravy a cesta (24. 1. 2021)

Letos se každoroční předodletová cestovní horečka snad nedostaví, jelikož na ní není vůbec prostor. V časech celosvětový pandemie máme neustále co řešit. Kdo by to řek, že tenhle filmovej scénář postapo filmů se stane "všední realitou". Najít vyhovující pojištění pro Kostariku? Skoro 40 hodin práce pro Peťu. Pojištění na míru pro kostarický specifikace umí asi jen jedna firma na světě. Trefit se do časovýho okna pro získání výsledků PCR testů? To vám pak přijde zařizování auta, balení patnáctiměsíčního pobucha nebo rezervování ubytka pouhou marginalitou. I když se letos balíme na mnohem delší období, body zájmu jsou trochu jinde. Máme PCR testy, máme pojištění. Holandská vláda zavádí nový opatření. K PCR testu potřebujem ještě antigenní a to čtyři hodiny před cestou. KLM ohlašuje rušení všech letů. Tři dny se třepem jak Babiš na dotace a naše lety jsou pořád "on time". Strkáme si do nosu další tyčky a máme to negativní. Nikdo nás nezastaví!

Po cestě do Prahy sněží a je mlha. Všechny ty lapálie a překážky, který jsme museli letos překonat, se rozplývaj už po cestě. Na letištích je klid. Díky Matějovi máme dokonce priority boarding, takže lezem do káry jako první. Máťa po cestě sbalí tři letušky, dva dědky a partičku podobnejch infantů. Lítá s nima po letadle a ke konci dvanáctihodinový plavby už šéfuje celýmu aeroplánu jak Soukup Barrandovu. Máme pro sebe čtyři sedačky a velkou uličku. V Kostarice po nás nic nechtějí a na imigračním jsme za minutu hotový. Bágle s náma tentokrát doletěly taky všechny. Příjemná taxikářka se po cestě na ubytko rozpovídá a já se pomalu přepínám z evropský zamračenosti do Pura Vida. Kupujem si Imperiálek a jdem spát. Snad nás Máťa nechá. Tři dny bez šlofíka, ale Kostarika.

San José (25. 1. 2021)

Začal náš první východ slunce v Kostarice, beru trencle, teniske a jdu "běhat". Všude řvou ptáci a slunko se ještě trochu ospale válí po horách kolem metropole. Zaberu se do výhledu na vulkán a nevědomky vybíhám prudkej kopec. Tak to ne! Rychle si vzpomenu na pracovní kariéru na Dukovanech a praktikuju pět zet. Zastav se, zamysli se, zkontroluj a už nevim. Klušu dál. Po sprše si jedem konečně vyzvednout auto. Zatím nám vždycky v půjčovně prošla platba debetní kartou, takže počítáme s tím, že to letos nebude jinak. Bude. Debetku neberou, ke kreditce samozřejmě nevím pin, nikdy jsem jí nepoužil. Snažím se borca přesvědčit, že si auto převezmem zejtra. Máme 24 hodin na to získat pin, nebo novou kreditní kartu. Volám na banku a ti mi sdělujou, že novej kód jen tak nepošlou, vyřizuje se to přímo u Mastercard. Triko 250 Kč, novej pin - k nezaplacení. Budem doufat, čekání si krátíme na dětským hřišti a dáváme si první letošní casado. Moje vůbec nejoblíbenější comida. Zapíjíme to ledovým zeleným čajem s melounem (kdo by chtěl letět s Věrou raketou na Mars, tak tohle zaručeně pomáhá). Máťa po cestě zdraví emerický kamiony a ti mu na oplátku pouštěj klaksony. Na ubytku dostává od paní domací el carro (malýho angličáka). Hip hip, Mastercard, zejtra chcem bejt u pobřeží!

Tarcoles, Mantas, Carara (26. 1. 2021 - 29. 1. 2021)

Ráno začínám zase výběhem, ale tentokrát se vyhejbám kopcům. Evidentně dělám dobře, protože potkávám spoustu místních v elasťákách. Jejich tempo je plně v souladu s maňánou, takže mezi nima kličkuju jak Fittipaldi. Hned po doběhu chceme vypadnout z města, takže ubrujem do autopůjčovny. Pin dorazil a kreditka is ready. Akorát nás zdržuje borec za pultem, kterej se nám rozhodl ukázat celou jeho rodinu a fotky s dětma v bazénu. Kámo, my jsme z Evropy, my se nekamarádíme. Dej nám klíče a drž hubu (byl dobrej - Amigo rental doporučujem). Valíme na západ k pobřeží. Pár dní strávíme u řeky Tarcoles, kde jsou krokodýle, co by se jich i Dundee bál. Jedna babka tu má malej resort - Rancho Capulin. Nebejt pandemie, tak tu maximálně mejeme nádobí. Teď máme pro sebe krásnou vilku se slaměnou střechou, kuchyní venku a bazénem. Kolem nás je prales a pár desítek metrů dole teče z potůčku potok a z říčky řeka. Kolem bazénu lezou iguany všech velikostí. Zřizuji si pracovní kancl na baru a z pralesa se začínaj ozývat divný zvuky, radši se zavřem.

Po probuzení jsme zjistili, že se ocitáme uprostřed ráje, takže si u snídaně prodlužujem ubytko na celý týden. Mimochodem u brekfestu s výhledem na řeku, poletujícíma Arama červenejma, sosající eine kleine kolibříci a v dálce pacifik s legendárním mostem krokodýlů. Paní nám nosí dobroty a my se kulíme dolů tropickou zahradou k bazénu. Hrajeme Bobra Marleyho a děláme koupi koupi. Koláče nejsou zadarmo, takže se pouštím i do programování. Programování v džungli - jak by řekla kryptošlechta z paneláku: "kulervoucí!".

Nebudeš se tady válet u bazénu, jinak dostaneš flákanec. Jedeme na Playa Mantas, budeme se konečně omévát moříčkem. Mantas vypadá jako pánev, nejsou tu vlny a zátoku hlídají pečlivě a trpělivě lovící obří pelikáni. Písečnou část mají zase pod patronátem kapučína. Menší vopičací, kteří usilují o potraviny z našich batožin. Mates na ně dělá: "uu uu" a jde si hrát s kamením. Ticos tu na ohni ve velkým hrnci ohřívají oběd, válíme se ve vodě a kocháme se palmama. Aby to nebylo moc monotónní, tak občas prolítnou ary nebo tukani. Dřív jsem si myslel, že mě tohle postupem času omrzí a okouká se. Nicméně je to právě naopak. Čím častěji se na tyhle drobrodružství vydáváme, tím víc si toho začínám vážit a uvědomovovat každej okamžik tady. Jen tumpachově stojím a přemítám v kebuli, jestli je to vůbec pravda. Jsem tady? Koukám se uprostřed pláže pod palmama na kostaričánky poskakující kolem hrnce s obědem? Cejtím tu vůni masa? Cejtím... sakra... dejte mi kousek, prosím, já mám taky hlad! Po cestě zpět na ubytko míjíme řeku s krokodýlama (na tu ještě příjde řada), kupujeme plato piv, protože je k nim kšiltovka zdarma. Byznys je byznys. Teď to budem muset vypít - ach jo. Zapínám videhovor s pivkem z bazénu a Peťa vaří večeři. Matěj se rozhodl házet kokosy do vody. Všichni máme svoje koníčky. Usínáme v chýši a posloucháme hulákající vřešťany. Až vám někdo bude říkat, že to nejde, protože nejsou prachy, má děti, nebo se to teď nehodí - nevěřte tomu. Lítali jsme s 14 tisícovou vejplatou, lítáme s dítětem a lítat budem snad i dál! Nebo klidně plavit, Gréto. Spíš bychom se tu ale raději usadili na stálo. To je ovšem už jiná pohádka. Buenas noches, amigos.

Po snídaní brmrbm do pralesa. Přizastavujem na mostě s aligátorama. Pár se jich tu pase, urputně je fotíme a nehnou ani brvou. Kuřata už jim házet turisti nesmí, takže máme vše splněno a pokračujem dálejc. Carara je suchej tropickej prales. Jsou tu až sto metrů vysoký stromy s fakt velkejma kořenama, kde by se každá Zdena dokázala zaklínit. Asi metr od nás se pase srnkokrysa (takovej divnej pralesní bobr) a nad náma štěbetá čevenozelené ptačisko. Matěj usnul. Vedro a vlkho - prádelna. Je tu až 160 druhů ptactva, proto je světově vyhledávaným ornitologickým místem. Prales prostě řve jak cikánská dechovka. Jdeme celej trejl a na jednom místě šlapem mírně z cesty. Jako správný cestovatelský super gringa jsme v pralese v sandálech. Okamžitě nám nohy obaluje drzé zvířectvo. Tentokrát to nejsou pijavice jak na Srí Lance, ale zrzatí zrzavci. Agresivní mravecni nám dělaj akupunkturu jak doktor Řehák na poliklinice, my berem Máťu na ramena a zdrháme. Naštěstí nejsme na několik hodin nehybně paralyzovaní (i takový zrzavce tu maj), nemusíme volat o pomoc, je to skvělý. Na parkovišti čeká asi osm leguánů na svačinu. Sami máme málo. Jedem k bazénu. Večer mají přijet dva češi. Proč zrovna sem? Prvně je okouknem a buď dostanou rum, nebo nedostanou rum. Tak ho nedostali, protože nepřijeli (možná je sežrali mravenci). Klid trvá.

Nezvaný host a přejezd do Sámara, Nicoya (31. 1. 2021)

Odpolko nám k bazénu dorazil nosál. "Velkej a huňatej", říká Peťa. To byla celkem příjemná návštěva. Horší to bylo ráno, když mezi věcma na pokoji žena objevila škorpióna. Snažil jsem se ho držet na distanc tyčí na čištění bazénu. Snad to ve zdraví přežijeme my i on. Jenže v tom už přibíhá paní domácí a jednou dobře mířenou ranou pantofló mu odsekává vocas napuštěnej jedem. V týhle zemi žije nejvíc (i těch endemickejch) druhů zvířat a rostlin na celý kouli, ale má to i své stinné listy. Respekt, ostražitost a pokoru na každým kroku. Kurva. To je důležitý. Pak se můžeš kochat. Na snídani se mi ještě třepó ruce, musím se vochladit v piscině (bazén). A je čas pohnout zadkama. Valíme na poloostrov Nicoya, kterej nemáme tak dobře prozkoumanej, letos to napravíme. Cestou míjíme nespočet rančů s kaubojema a spoustu typickejch obydlí z pár prken a plechů. Několik světů v jednom. To je Kostarika. I ráz přírody se mění snad každejch 50 Km. Na to jsme tu sice zvyklí, ale pořád nás to udivuje. Kolem silnice prodávaj místní stánkaři vino de coyol, což je chlast z coyolovejch palem. Přijíždíme do městečka Sámara, který nám hodně připomíná karibskou stranu. Nádherná pláž a město plný surfařů. Cejtím se jak za mlada, ale otěže už přebírá junior. Chodí po městěčku a mává na všechny packou a zdraví: "olá, olá!". Nicméně všude jsou tu bary, hospůdky a odpočinková atmosféra. Domeček máme jak z perníku, tak snad to tady bude pěkná ferytejl.

Noční život v Sámara a Puerto Carillo (3. 2. 2021)

V Sámaře bylo fajn i večer, kdy jsme chodili na prohlídku města po setmění. S Matějem už tady jen mlsně koukáme na barovej život. Večer to trochu mrzí, ale ráno je to vítězství. Vstáváme dost brzo a dny jsou tak delší, naplněnější a hlavně bez kocovin. Ráno jsem při běhu narazil na rodinku vřešťanů přeskakujících po elektrickým vedení. Pak jsem se vydal kousek za město a spatřil něco, o čem nechci a ani nemůžu psát. Otočme odstavec!

Puerto Carillo je malý a bezpečný městěčko asi 7 Km jižně od Sámary. Rozdíl oproti Karibiku je, že tady jsou domy místních bez zámků. V Karibiku jsou všude mříže na oknech. Tady teď trávíme několik nocí. Bohužel přišel vítr a vzal si střechu i s internetem. Včera jsme šli na casado do restaurace naproti, takže dnes pokoutně pirátíme na jejich wifi i z ubytka. Bydlíme u milé paní, která tady prodává domy. Nabízí nám jeden v přírodě s výhledem na oceán za 800 tisíc korun. Všechno je jak má bejt - ono si to cestu najde samo. Mates od ní dostává snídani i hračky a právě v tuhle chvíli spolu po zalejvání kytek na zahradě tancujou v kuchyni. To by šlo. Pláž je tady ještě o něco lepší než v Sámara. Písek světlejší, palmy macatější, moře modřejší a lidi? Asi osm ticos na dva kilometry. Mates ztrácí ostych z oceánu a začíná se vrhat střemhlav do pěny. Musíme bejt opatrný, vlny jsou tu občas zrádný. Teď si jdeme prej zacvičit. Ty vole, to jsou galeje!

Sladká slast a ary na pláži (4. 2. 2021)

Nechtěl jsem zde řešit Covid-19, ale jenom se zmíním o tom, že místní k restrikcím přistupují velice svědomitě. V hospodách a obchodech měří namátkově teplotu, všude jsou dezinfekce. Vše je skvěle vymyšlený a tak nějak "přirozeně" fungujicí. Jak říká paní místní - hlavně bez stresu. To bude asi ta nejlepší cesta, mám ten pocit. Všechno jede dál, nic se nezavírá, ale ke všemu se přistupuje s maximální mírou zodpovědnosti. S velkou zodpovědností jsme se vydali i na koupačku. Z auta na nás pokřikujou místňáci, máme si dát skvělou dobrotu od báby s vozejkem u pláže. Jdeme k ní, nasekává nám led, přidává sušený mlíko, ovocnej sirup a na vrch to zalejvá salkem. Oumajgat. Je to překvapivě výborný. Něco mezi ovocným koktejlem a zmrzlinou (jmenuje se to copos). Do těchdlenc parnejch dnů to sedí jak Tublatanka. Psal jsem o arách už několikrát, udělám to znova. Dneska máme štěstí, kousek od nás si sedá pět mega papouchů na strom. Obvykle se pohybují jen v párech, okamžitě beru zaznamovací zařízení a dělám jim selfíčka. U toho mě zdraví kovboj, kterej si vyjel na kobyle kolem zátoky. Zpátky na ubikaci to berem přes vyhlídku, pozoruje me podobnej skalní útvar jako v Manzanillu. Za kopcem na nás čeká tlupa vopičáků. Zdravíme se s nima a jdem si pro vychlazený pivko. Dneska sikne jak Sparta v derby. Po pokoji nám pochodují gekonci a vesele si vrkají. To je dobré znamení, kde jsou gekonci, není hmyz. Ráno už nás čeká přesun do další (severnější) destinace.

Branky brody Villareal (5. 2. 2021)

Dnešek jsme si nechali na cestu do Villarealu (kousek od Tamarinda - žlutá ponorka tady asi nehraje). Silnice to měla být pohodová. První třída. Takže, přátelé, totální tankodrom. Kamení, hlína, štěrk a bordel jak v hlavě u náčelníka bočního větra. Několik brodů. U toho nejhlubšího přizastavujem. Naše Toyota má nízkej zdvih. Tohle nedáme. Najednou z protisměru přijíždí Jeep a borci na mě mávaj. Nebuď posera! Jeď! Jeď! Jedu! Tohle dáme! Motor je pod vodou. Tohle nedáme. Ale Yaris vstává z bahna a vynořuje se na druhým břehu. Tohle jsme dali. Přijíždí dodávka, v ní zase týpci pro změnu nechápavě kroutěj hlavama. Dalších třicet kilometrů jedeme asi devadesát minut. Začíná něco mlátit pod autem. Lezu tam, Matěj mi pomáhá. Bryskně opravujem vzniklé škody a koukáme, že hned vedle je Soda. Jdem to zažrat. Páni a dámy, nejlepší žebírka ever. Pečený a očuzovaný na ohni v hliněnejch dírách. Neskutečný jazyčiskový blahobyt. Dojezd na ubikaci již bez problémů. Máme bazén a krásnó kuču. Interneti jedou jak Váňa v 180 letech na kobyle. Dáme si dva dny oraz, namaluju asi Yarisa na žluto. Příbáň hadr, kámo. Mámo, podej tuzemák.

Obžerstvovací okénko

Co tu jíme? Všechno. V hospodách hlavně casados - typickej talíř, kde nesmí chybět rýže s fazolema, platanos (smažený banáni), maso (ať už hovězí, kuřecí, vepř nebo ryba), salát, vajca a různá jiná variacia. Ale najdete tu téměř vše, na co máte zrovna chuť. Od americkejch prasáren po mexický chuťovky. V Karibiku se smaží na kokosovým oleji, jídlo je tedy navoňaný jak fuchtle z hlaváku. V obchodách mají slušnej výběr potravin. Skvělý jsou samozřejmě všechny druhy ovoce a zeleniny. Hrušky jsou sladký a jak pokapaný limetkou. Mají zvláštní sladkokyselou chuť. O banánech se nedá ani psát bez slintů v puse. Snad jen, že na velikosti záleží. Ty malý jsou lepší. Tradičně kupujeme tuňáky v konzervách (Calvo se zeleninou jsou výtečný). Ochucený mlíčka od Dos Pinos, džusíky zase od Del Monte. Kousky ovoce vám v hubě zahrajó jak Joy Division v CBGB. Dobrá kombinace je tortilla naplněná kaší z černejch fazolí. Tohoto jednoduchého pokrmu se můžeme doslova ujést. V nouzi dobře slouží všude dostupné zalévané čínské sračky - Maruchan. Na plážo si můžete namazat veku (koupíte jen brzo ráno - někdy pečená s parmazánem) krémovým sýrem. Tady zase volíme značku Zarcero. Co se týče vody, tak Cristal poráží Alpinu o prsa korejské plavkyně. Volte barely značky Cristal! A jsme u chlastu. Pivo rozhodně místní (němčouři je to naučili) Imperial. Pokud jsou parný dny - pijte odrůdu Silver. Je trochu limetková a víc osvěžující. Jinak klasiku. K dostání je i Toňa z Nikaragui, která nám tam dělala dobře též. Rum je nejlepší Centenario. Pít se dá ale téměř všechen. Panamský Abuelo, Ron Rico, Cortéz, atd. Pokud budete mít štěstí, můžete narazit na místní speciality. Plněný taštičky, churros, ceviche, seafood, špízy na ohni nebo výše zmiňované nakuřované žebírka z hliněných ďur. Jó a zejtra si jdem do Palí (supráč) pro kompletní BBQ grilovaný kuře za stovečku, který by mohlo směle závodit s paní z autobusáku v Třebíči. Teda závodit s jejíma kuřatama, chápeš. Buena comida!

Koktejlos a krokodýlos v Tamarindu (6. 2. 2021)

Rychle se vrátím k zamyšlení o místním řešení koronavirové krize. Teď jsem byl v supráči pro grilovaný kuře, u vstupu se směje paní, měří teplotu. Každej si umeje ruce - každej. Pokladní si ruce čistí asi třikrát za pět minut. Koukám na grafy, v současný době cca 400 nových případů na den. U nás deset tisíc? Zkrátka stačí chovat se normálně, nemít ko*oty ve vládě a všecko může běžet skoro bez omezení dál. Jo a taky jsem chtěl řéct, že tady se spolu lidi baví, není jim to vůbec divný. Jdete do obchodu, zkoušíte si čepicu a příjde borec, začne s váma vybírat nejlepší variantu nebo velikost, při tom vám fandí jak Fox Slávii. Na pláži, na ulici - kdekoliv. Vyrážíme do Tamarinda. Tady by mohl válčit sever s jihem a my louskat buráky. Amíků je tady, že by to ani Hawkeye Pierce neodoperoval. Jenom to tu okouknem a zítra mizíme dál na sever. Peťa si pořád chtěla dát koktejl na pláži, tak tata šáhne do šrajtofle. Žijem jen jednou (maximálně dvakrát). Borec z vozéku vytahuje ananas a kokos. Mačetó uraží hrdla schránek od ovoce. Dá mi výpít kokosovou vodu a ptá se, co chcem. Jednu piňakoládu a mojito, ty plantážníku! Peťa dostává kompletně naplněnej ananas asi litrem drinku (napočítal jsem minimálně 3x panáka cortéze) a já mojito s pešnfruitem do kokosu. Srkáme nepochopitelný dobroty za pár šlupek. Před sedmero rokama jsem tu po flašce rumu v laguně chtěl nahánět krokodýla. A on přišel dneska sám! Matěj si s ním chce hrát, ale místnňáci nám to úplně nedoporučujou. Radši jedem na barák. Mates se dostává do partičky místních hejsků, kteří z něj dělaj pankáča. No to snad není možný! Zdravíme Jardu Švece!

Playa Ocotal (8. 2. 2021)

Bydlíme v takovej komunitě, která mi připomíná seriál The Leftovers. Dokonce paní domácí vypadá přesně jako Ann Dowd. Jsou tady hlavně důchodci z Ameriky. Ráno se tu proháněj sedmdesátiletý báby na golfovejch vozících v pyžamech. A tentokrát jsou tu dokonce bazény tři, my to fakt nijak nevyhledáváme. Ale opravdu! Jezdíme na playa Ocotal, kde je světlej písek mixlej černým a velký skále. U nich jsou fajn šnorchlovací spoty. Voda je průzračná jak jen průzračná býti může. Bejváme tam v podstatě samotný. Dneska přišel týpek, chytal na silon rybke. Pak je házel pelikánům a ptákům ve tvaru papírový vlaštovky. Poezie. Když tady běhám, místňáci pokřikujou: "mór prešr, amigo!" Já jim ještě ukážu, zač je toho koleno. Matěj začal říkat slovo "pivo". Nevím, kterej čmoud ho to naučil! Budem to tady teď očichávat v perimetru 50 Km. Zprávy vám o tom podáme teplé a voňavé. V Česku prej trochu přimrzlo, my jsme se zase lehce přismahli. To si prostě nevybereš.

Playa Penca (10. 2. 2021)

Posaďte se. Nejlepší pláž pacifické strany? Zatím jednoznačně (samozřejmě subjektivně) - Playa Penca. Menší plážička bez lidí. Světlý písek, klidná a čistá voda. Na šnorchlování není třeba náčiní potápěčského. Ouplně stačí si stoupnout do vody po krk, čučet si na nohy, čekat, čmuchat, zírat. Rybke plují na vše strany. Ve vodě menší ostrůvky, vyčnívající skály ve tvaru žraločích ploutví. Po pravé straně skále porostlé kaktusy. Za zády palmy s vřískajícími vřešťany. Voda dokonce osvěžujícně studená, žádná horká vana, kterou můžete potkat více jižněji. Smekáme kšilty. Cestou sem samozřejmě brod + kotáry, už na to prdím, nebudu to ani dramatizovat. Štěstíčko. Večer pivečko. U bazénu babky vykládaj, že včera spatřily velrybu v zátoce. Máme tu takové klidnější období, ale nebojte se - už se chystá hned několik dobrodružství!

Playas Hermosa, Coco, Brasilito, Conchal (15. 2. 2021)

My jsme povaleči. Válíme se už několik týdnů, válet se nepřestanem. Přestanem. Ještě tři dny pobudeme na plážích, pak valíme do středozemí za Pytlíkem. Respektive do pralesů, sopek a visutejch mostů. Z toho už se mi třepkají stehniska jak krabům na Ocotalu. A ty pytlíky už tam nenajdem, protože Kostarika se stává bezpytlíkovou. Zeleninu už si tady do sáčku nenasypeš, gringo! Z USA důchodkoubytování jsme se přesnuli asi o 40 metrů vejš. Do útulnýho kamrlíku 2x2 metry. S výhledem jako kůň na pohoří (co už nehoří). U balkónu máme papoušci s oranžové zobáci. Jezdíme na pláže. Objevujem. Výhercem stále playa Penca. Na tom se nic nemění. Matěj s sebou nemá moc hraček. Děti si totiž nejradši hrají se vším, co hračka není. Ale on si přišel na svoje lowcost řešení. Na každý pláži si najde místní rodinku s dětma. Ti mu následně začnou nosit hračky, ovoce a stavějí mu různé hrady nebo bazény z písku. Má to několik výhod. Nepotřebujete tahat vlastní hračky, máte hlídání a klid na pivko. Jo je to tady fajn, ale na nás až moc klidu. Potřebujeme větší kontakt s přírodou. Sjíždíme na Brasilito. Máme bydlení přímo u pláže mezi místňákama. Domky z pár prken. Připomíná to tu trochu Mabul Island na Borneu. Před barákem majó uplácaný hliněný pece nebo ohniště místo sporáku. Tady by se líbilo pánu z Oponešic. Sósedi maj kravky a koně na dvorku mezi palmama. Z okna vidíme mořoví. Gringos nikde. Kilometrová pláž úplně prázdná. To mají králíčci rádi. Akoráte vegetace je tu lehce přischlá. Pocitová teplota 41. Existujou vůbec mraky ještě? Nebo už je spotřeboval Penam v lince na chleba. Ještě sežerem několik kuřat a vyrazíme na lehké ochlazení do vnitrobloku. Jak by řekl mi padre: "žijem si jak na zámku, ať to trvá věčně".

Teploty a přesun přes Rincon do La Fortuny (18. 2. 2021)

No. Synáčik měl teploty pár posledních dní. Asi nějáká ta šestá. Manželka zase karlovarskej v krku. Asi nějaká pozdní aklimatizace. V Brasilitu jsme tedy stihli maximálně západ zoncny nad oceánem. To nevadí - času dost. Prcháme před slunkem. I když "Costa Rica" znamená bohatý pobřeží, nejedna přírodní pokladnice je usazená ve vnitrozemí. Rincón de la Vieja je aktivní vulkanický komplex, napíšu o něm víc v březnu - budeme se tam zřejmě ještě vracet. Tentokráte jen přenocováváme v Curubandé. Nádherná vesnička. Kdyby bydlel Lada v Kostarice, určitě by ji kreslil. Všichni lidé jsou tu krásní! Kolem už se začínaj zvedat hory a vulkány. Vegetace se mění, víc se to zelená, přibejvá druhů fauny i flóry. V Rinconu jsou křišťálově čistý říčky a skalní průrvy. Úplnej duševní margarín. Ale počkejme si ještě na to. Další den ujíždíme skrze pralesy a kopce. Strmě stoupáme, prudce klesáme. Pohled na jezero a sopku Arenal je vždycky fascinující. Je tomu tak i nyní. Kolosální kužel! Cestou nás přepadla banda nosálů. Yo no tengo dinero, amigos. Jsme v našem fejvrit městečku La Fortuna. Nikdy jsme ho nevynechali, letos ho dáme minimálně dvakrát. Z terasy koukáme na vulkán. Vypadá, že chce zakrýt Slunce i Měsíc zároveň. Kabrňák. Vzdálenost Sody od ubytka nula metrů. Mercado deset metrů. Pollo Landia patnáct metrů. Geniální strategická pozice! Když se spolucestujícím uleví, bude brzy výprava. Zem je láva.

Jo a taky jsem chtěl napsat, že v Kostarice se krásně tankuje. Přijedeš, borci naběhnou, umejou ti okna, kastlu, dofoukaj pneušky, načepujou gasolín a jedeš. Nemusíš ani vylejzat z automobilu. To je servis!

Jo a taky jsem chtěl napsat, že jsme byli u McDonalda. Nikomu to neřikej. Housky tu maj o moc lepší než Evropě. Fakticky! Akorát v tom mluvícím patníku byl medvěd. To mě trochu vylekalo.

La Fortuna a houpací mosty Arenal (22. 2. 2021)

Chrch. Prfl. Pfuj! Je to snad pryč. Jak by řekl mistr Yoda: "zpátky ve formě býti zdá se my". V La Fortuně už jsme zalezlí nějakej den, takže když jdeme do parku, dědové na lavičce zdraví: "ahoj, Matěj!" a paní u pouličního stánku s občerstvením zase haleká: "jak se dneska máš, Máťo". Ten malej týpek už je tady hotovej Don Salieri. Jediná špatná věc na tomhle městě byla (ještě do včerejška) ta, že zavřeli mou oblíbenou Sodu. Avšak my jsme si místo toho našli Sodičku excelente. Mates tam dostal na haus kokosovej puding a mrkvovo pomerančové pitíčko. Jako dezert nám borec vokázal lenochoda spícího na protějším stromě. Muy bueno. Odpoledne a večery trávíme v parku, kde máme novýho kámoše, jenž vyrábí okaríny. Tož jednu si dovezem dom, to se musí. Taktika dítěte bez hraček funguje stále. Matěj už má asi čtyři balóny. Skoro každé večer něco dostane. Asi to pak všechno prodáme a koupíme si rum.

Je nám lépěji, takže můžeme provozovat aktivity dobrodružnějšího charakteru. Dneska jsou to hanging bridges na Arenalu. Je to celkem šestnáct mostů, z toho šest fakt zlejch. Houpají. Vysoko. Moc vysoko. Bojím. Beru toaleťák. U vstupu jsou milé lidi. Takové prostě kostarické. Trochu mě to uklidňuje. Asi na sedm vteřin. Prvni most je oťukávací, druhej už se houpe jako prase. Výhledy na džungle. Výhledy na sopku. Průběžně si přikaďávám strachem, ale stačím se u toho i lehce kochat. Prales nádherné. Toliko zeleného všude. A hlavně tu nejsou lidé. Což je teda po hříchu zásluha covidu. Díky tomu můžu zdolávat překážky s klidnó hlavó. U čtvrtýho kósku už su zkušené mostař. Dívám se i pod nohy. Přikaďávám si trochu víc. To už dělat nebudu. Ale přátelé, stálo to za ty trenky. To zase jo. Už se těším na odměnu v podobě empanadas (plněný taštičky za 30 káčé) a nějaký ovocný smoothie. Máme tady oblíbenou bábu, která nám to nakrásně čepuje.

Lávovej trek na Arenalu (23. 2. 2021)

Ten monstrózní kužel není vidět každej den. Dost si k sobě přitahuje mračna, zahaluje se do nich jak do froté župánku. Vlastně celej není vidět skoro nikdy. Dnes by mohl udělat vyjímku. Jdeme lávovej trek 1968. Tenkrát ráno si nenápadná hora trochu odfrkla a stala se z ní sopka. Balvany lítaly rychlostí až 2000 km za hodinu. Šutry tu zkrátka nadělaly trocha bordelu. Zničilo to velkou část džungle v okolí, ta si ale vše postupně bere zpět. My se proplejtáme pralesem, vesele si pochodujem po tej spoušti, co ten macek způsobil. Výhledy zase krásné. To je přece jasné. Proto jsme tady. Potíme se jak dveře od Kauflandu, dostáváme se k nejvyššímu vrcholu stezky. Vulkán rozepíná svůj župánek. Neuvěřitelné. Vidíme ho v celé své nahotě. Peťa utírá slzy štěstí do rukávu. Ale v tom! Had. Proč my musíme vždycky vidět hada. Já tomu nerozumím. Já nemám hady rád. Naštěstí je tu i spousta krásného ptactva, které nás vrací do nálady přátelství a naděje. Nejzajímavější je vlhovec aztécký. Krásné pták. A jak pěkně zpívá! Takové tydlytydlydů dělá. Scházíme dolů k jezeru, kde žijí kajmani. Koupat se nebudem. Závěrečnej mirador, krmení ptáků s choholkama (sojky středoamerický), pivko, poslední pohledy na Arenal a odjezd k holiči. Barber shopy jsou tu na vysoké úrovni, dostanete kompletní servis (podobně jak na benzince při tankování - viz výše). Matěj jde první, jsem hned v závěsu. Břitva už sviští kolem uší. Máťa ani nedutá. Latino bojs i jejich mujera jsou ready na příjezd dalších členů výpravy. Je to tak, zítra tu budeme mít návštěvu. Před večeří potkáváme ještě krasavého tukana se zobákem jak žlica od bagru. A tím končí první měsíc naší výpravy. Zítra přesun do San José, jedeme si vyzvednout HanHan s MojMoj na letiště.

San Jose, Herradura, Sámara (1. 3. 2021)

Nakreslili jsme uvítací čtvrtku papíru a vyrazili si na letiště ve svatým Pepíku pro MojMoj a HanHan. Trochu jsme u toho mrzli, byla zrovna dost studená noc. Asi 26 stupňů. Zvládli celou cestu v pohodě, ujeli restrikcím s totálním lockdownem doslova o pár hodin. Teď už se válej u bazénu na ubytku, koštujou Imperial i Centenario - kdybych tady nebyl s nima taky, dost bych záviděl. S Peťou razíme pro novou káru. Po měsíci to chce vyměnit. Ještě stíháme nechat vysát i umejt stávající koče (je po těch brodech trochu mimo kondici) a bereme nový. Zase je to Yaris, ale tentokrát opálenější. Borec v půjčovně nás zase krmí třicet minut historkama, Peťa z něj dojetím brečí. Tady vám každej chce pomoct nebo poradit. Je to dost divný. Další ráno už je na programu výlet na sopku Poás. Ten končí trochu nešťastně. Cejtíme jen smrad z kráteru. Vidíme mrak ničeho. Točíme se na patě, začínáme druhý kolo.

Jsme v Herraduře. Máme menší domek u silnice jen pro sebe. Den trávíme na Playa Mantas - první koupačka pro nové členy posádky. Vypadaj spokojeně. Asi to pude. Večer dorazil na verandu pro pivko šváb. Tatík ho spatřil a říká: "Máťo, podívej, to je brouček". V tom momentu vidím, jak si periferně všiml vyděšených žen v křesílcích, okamžitě švába odstřelil jedním dobře mířeným flákancem do keře a zahlásil: "nic jste neviděli!" Další den chceme zase na Mantas, jenže místňáci jí berou útokem. Jedeme tedy na pláž jen o kousek dál. Za to o dost škaredější. Opejkáme si aspoň bagetu na ohni a děláme, že to není zas tak hrozný. Asi po dvou hodinách to nemůžem vydržet, balíme svršky, přesunujem se přímo na Playa Herradura. Ta je o poznání lepší. Je sobota, takže tu je poměrně dost lidí. Skoro jak v Chorvatsku. Děleno dvěma. Borec vedle nás pouští skvělou muziku, trsáme v písku, papkáme ceviche, pijem copos a valíme se v móřu. Vypadá to, že jsme ten den ještě stihli zachránit.

Není čas ztrácet cas. Cas je výborný ovocíčko, dáváme si ho v Sodičce hned vedle ubytka. Nosej nám tady výtečný žrádlo na banánovjech listech, ale stejně musíme dál. Vás mezitím stíhají zavřít doma. Je to divnej pocit. I na tu dálku. Posíláme energie i z těch nejtajnějších čaker. Máme 40 ve stínu, takže tělní powerbanky nabitý k prasknutí. Tři hodiny v káře. Přizastavujem u Tarcoles zkontrolovat krokodýle. Tentokrát se tu vyhřívá pořádnej klád. Říkaj mu Mike Tyson. Má asi pět metrů. Do obejváku už to skoro nenarveš. Padáme pryč, než si nás dá k desayunos. Jsme opět v Sámaře. Pláž je furt tady. Barevný domky též. Nikdy neodstoupíme!

autor fotografie: Mojmír Krula

Sámara (Carillo) se žralokem v zádech (3. 3. 2021)

Užíváme si trapného bezproblémového plážování. Asi si budeme muset nějaké ty překážky uměle vytvořit. Snídáme přímo na písku. Vedle na stromě čtyři ary žeró ořechy a vedle nás zakotvila rodinka místňáků. Mají taky infanta v podobným věku. Dokonce se jmenuje Mateo. Náhoda? Nemyslím si! Prvně se k nám nevinně přidruží u stavění hradu z písku. Klasika. Matěj už má od nich další vergle na hraní. Pak nám dokonce všem donesou čerstvé meloun, půjčují nůž na rozseknutí kokosa a radí jak na to. To už je trochu moc. Ale oni s tím prostě nechtěj přestat. Uvazují hamaku kousek od nás, aby si v ní Mates mohl zdřímnout. Já ty čmoudy snad nakopnu do zadku. Takhle otravovat emancipovaný bělochy. Koukám na Peťu, jestli už dojetím zase brečí. Jdem se radši ochladit do móřa. Kostarickej tata jde s náma, ve vlnách se začne smát. Říkám si, asi se moc nekoupe, jsou velký vlny, na tohle my už jsme teda zvyklí, kámo. Se uč, voe! A chystám se střemhlav skočit do pěny. Borec mi ale říká: "hehe, žralok je tady, dívej!" Stihnu spatřit jen tmavej flek asi tři metry daleko, ale trochu couvnu. No dobře - běžím z vody. Jak když si pustíš Hasselhoffa v nejlepších letech, ale pozpátku. Holky (i kluci) pak trochu váhají s koupáním, ale za dvacet minut už jsme zas všichni ve vodě. Ten už je dávno pryč, uklidňuju Peťu i sebe. Asi za dvě hodiny ho vidím na vlastní oči. Takovej trochu větší hubenej kapr s pěkným svalnatým tělíčkem se protáhne kolem tatíkovejch zad. Asi dva metry daleko. Než stihnu zařvat, smete nás všecky vlna. Je po žraloku. Aj po šátku, kterej v tom pěnovým randálu ztratil pozici a odplul směrem někam na panamskej průplav. Večer kocháme západ slunce, jedem si tradičně pro kuřátko a spát. Abych doplnil zvířectvo - ještě si tu volně pobíhaj kobyle. To je taky takové zajímavé. Přijdou vám třeba na ubytko nebo stojí volně ložení na silnici. Zkrátka Pura Vida platí pro všechny. Bez rozdílu!

Točený pivo a koncert... (4. 3. 2021)

Tak já vám to napíšu. Tady je to země krále Miroslava. My můžem pít v báru točený škopky a dokonce chodit na koncerty. Budeme to tak mít zase všichni - věřím pevně. Stačí trocha toho sluníčka. Dneska jsme zevlili na pláži a HanHan se zeptala, jestli se tady dá vůbec sehnat točený pivo. To nedá. Nebo dá, ale fakt ojediněle. Balíme ručníky, jdem městečkem k ubytku, vidím cedulu. Máme točený! No tý vole. Dvanáct druhů škopka jako měsíčků. Všecko leze z pípy. Stačí si přát. Ipa a všecko co chceš na čepu. Je to fakt ráj. Tančíme. Přichází borec s kytárkou, rozjíždí quantana mera. Už zase tady kupujem barák a nechcem se vracet. Let it be!

Záchrana kačenky a tsunami (6. 3. 2021)

Bydlíme u playa Flamingo, je to tady pěkný. Bazén ve tvaru Haliny Pawlowský, modrý ary, želve a ochočená veverka. Je to zkrátka v kompletu. Jezdíme se prudit na playa Penca, kterou jsme svévolně nominovali na paficickou pláž číslo jedna. Jenže někde u Zélandu bylo zemětřesení a poslalo nám to sem divoký proudy. Je tu dokonce tsunami varování. Nicméně se koupem dál. Tuhle českou náturu jen tak nezabrzdíš. Moře je teda trochu divočejší a zakalenější. Dobrou duši to však neztrácí. Že si tady lidi pomáhaj, to už víme. Někdy to teda dojme dost. Třeba dneska uplavala borcům asi třímetrová nafukovací kačenka. Taková ta do vany. Asi tu maj velký vany. My jsme samozřejmě začali hned plánovat, že až odejdou, tak si pro ní doplavem na protější ostrůvek a prodáme ji na černým trhu. Jenže v tom připlula bárka s pár potápěčama. Mohla bejt tak 200 - 300 metrů od břehu. To úplně stačilo, aby si chlápci v neoprenech všimli zběsilého mávání chlápků na pláži i neposlušné kačenky. Zastavili, couvli, obepluli ostrůvek, vytáhli kaču na palubu a vrátili ji na břeh. My jsme to pozorovali z vody a při tom neutěšeně tleskali a pískali na počest. Borci na lodi nám za to vděčně zamávali. Pak zmizeli někam do háje. Mohl bych to psát pod každej příspěvek, ale tohle je Kostarika.

Přes Peach pit a nosále zpátky do základny (9. 3. 2021)

Jeden den odfrk u bazénu s vodopádkem. Sedíme skoro v obejváku a krmíme leguána melounem. Je čas ho zahnat koštětem, začíná bejt drzej. Balíme si kufry. Přesun do Rinconu. Berem to přes Yummy Dinner, což je klasickej americkej "pajzl" ve stylu Peach Pitu z Beverly Hills. Ty mám rád, hledal jsem je i po státech. Našel jsem tenkrát jen Johnny Rockets v New Jersey a loni jsme si pošmákli v BBQ Smokehouse ve Vysokým Mýtě. Že bychme si střihle šejk s avokádovým burgrem přímo na Coco beach, to by nečekal ani Berbr po čištění šaten. A je to tak. Nebe v hubě - jak říká HanHan. Rinconu dáváme druhou šanci, protože je to tady fakt krásný. Ani tentokrát to nevychází. Sopka je neklidná, navíc maj v pondělí v parku cerrado. Jedem aspoň do místní modrý laguny, kde teče osvěžující sopečná říčka. Takhle nějak si představuju říční lázně za první republiky. Na ubytku jsou ostravaci s dvouletým Toníčkem. Kecáme a je to překvapivě fajn - slyšet někoho neznámýho po šesti tédnech mluvit česky. Baníkčíčo! Ráno casado v sodičce. Pak skrz přírodu jak na Novým Zélandu a pralesem rovnou zpátky do La Fortuny. Cestou nás zase zdraví gang nosálů. Tentokrát nechtěj prachy, ale i tak nám zatarasí cestu, obestoupí auto a chvilku si nás nevraživě prohlíží. Je to dobrý, prošli jsme. Ani pasy nechtěli. Chvilku po příjezdu do Fortuny na nás mává borec na kole. Slejzá a zdraví se s náma. To je majitel místní sodičky, kam jsme chodili před pár týdny. Máme se totiž rádi. Na ubytku už nás taky vítají a paní v přízemí chystá vymačkaný pomeranče. Všichni do pozoru, trávu natřít na zeleno, mraky odvát do kouta - Krulíci jsou zpátky ve městě!

Vodopád La Fortuna, kafé a čokoláda! (10. 3. 2021)

Už jsme pár vodopádů na cestách viděli a ten ve Fortuně je jedním z nejlepších. Stojíme si před tím i po dnešku. Má 75 metrů, je uprostřed pralesa a má se pořád dobře. Tentokrát dokonce téměř bez diváků. HanHan s MojMoj si užívaj koupačky v řece se pstruhama. Rybe maj totální poker face. Nehnou ani ploutvou, skoro je můžeš jíst přímo ve vodě jak ceviche. My se kocháme tím magickým proudem padajícím do laguny. Je to krása. Jak když si dáš na hlaváku smažák v bulce před posledním nočním rozjezdem. Dost keců, radši sem dám nějaký pikčrs.

Odpolko neleníme, jedem tvrdou Pura Vidu, mizíme na čokoládovokávovou tour. Prvně rozlouskáváme žluté plod kakaa. Je velkej asi 30 cm. V něm je opičí mozek. Vyzobáváme to ven a cumláme. Sladkokyselé. Flušem to zpátky na zem a pokračujem v prohlídce. Pak si dokonce vyrábíme vlastní čokoládu. Prvně testujem 100%, postupně přidáváme ingredience. Všecko si tu pěstujou. Od pepře po vanilku a skořici. Taťka má nejlepší čokoládový kuličky, hned je všem ukazuje. Týpek ho chce zaměstnat. Dvě američanky se u toho zamilovávaj do Matěje. Zřejmě na ně účinkuje nápoj bohů poměrně silně. Koštovali jsme totiž rituální koktejl z čokolády, vody, chilli, vanilky a kdovíčeho. Prej to má povzbuzující afrodiziakální (to se nedá ani napsat) účinky. Mates se radši schovává do tradičního barevnýho kostarickýho vozejku. Na závěr ještě procházíme výrobou kávy. Meleme. Pijeme. Mám svoje druhý kafe v životě. Tahle noc bude dlouhá.

Arenal Observatory - no co to je jako?

Kam dneska? Nevím, našla jsem nějakej malej vodopád, můžem to zkusit. Tak je tam vezmem ne, koupíme jim aspoň bagetu, když to bude stát za prd. Nevinné ráno se změnilo v jeden z nejlepších dnů v Kostarice. Arenal Observatory lodge asi moc lidí nezná. Nejsou nikde zmínky, žádný naplněný instáče se nekonaj. Peťa má ale citlivý nosánek jako mravenečník. Ještěže nemá dlouhé 40 centimetrové chlupy na ocase. Kde jsme to skončili? Asi v autě. Skoro po sedmi týdnech jsem v toyotě zprovoznil bluetooth. To sice nikoho nezajímá, ale to zas nezajímá mě. Jedem po prašný cestě, ta je lemována džunglí. Oukej - už tohle by byl docela zážitek, dneska snad MojMoj s HanHan programem naší cestovní kanceláře nezklamem. Parkujem, je to tu až divně hezký. Na stromech hulákaj vlhovci a tukani. Cestičkou se dostáváme do pralesa, bujná vegetace nás doslova objímá. Všude rostou bromélie. To vám mám vyřídit, prej je to důležitý. Stůjte! Cejtím smrad! A není to z plínky. Čumím na větve stromů. Kluci, kde jste? Sedm let jezdíme po glóbuse, ale spider monkey jsme viděli jen v Belize ZOO. Do dneška. Jsou tu. Fascinující. Jejich dlouhý ruce pracujou ve stromoví se zručností Hamáčka rozkrádajícího státní kasu. Uf. Pralesem se dostáváme k vodopádu. Nikde tu není člověka. Celá džungle rozehrává soukromé divadelní představení. Wotrfól je pěknej. Žádnej Wish. Mlžným oparem tvořícím se z dopadající vody prolétává modrej motýl velikosti menšího talíře. Mám chuť na špagety. Pojďte, pojďte ještě dál! Přes visutej most k dalšímu treku.

Zdravíme kolibříky ochutnávající květy barevnejch rostlin, který samozřejmě neznám. Co to tady kurňa je? Nějaká vyhlídka. Všichni (až na jednoho poseru) lezou na kovovou konstrukci, která se tyčí vysoko nad prales. Výhled na celej svět. Výhled na vulkán Arenal, kráter Cerro Chato i jezero. Cejtím ve vzduchu nějakou eufórii. Slezte z toho lustru! Musíme dál. Přicházíme na další view point. MojMoj ukazuje na prstech deset tukanů. S Peťou si myslíme, že mu z toho vedra trochu šóstlo. Jenže oni tu fakt sedí. Dokonce jsou tu s nima nějací divní krocani se žlutejma zobákama. Jsou to Hoko proměnlivý, dorůstaj do vejšky až 93 centimetrů a pěkně chrochtaj. Na závěr ještě potkáváme rodinku vřešťanů. Tohle není normální. Dáme si asi večer škopek na uklidnění, jinak budem mít divoký sny.

Rio Celeste, rádio a přejezd do Karibiku

Po náloži nádhery u Arenalu nemáme dost. Jedeme Rio Celeste kousek od vulkánu Tenorio. Deštnej prales s modrou řekou a vodopádem. Džungle je to vskutku pestrobarevná, hutná, atmosferická. Můžete zde pozorovat soutok dvou říček, kde se misí barevný odstíny. Dojdeme až k prameni, kde bublá síra. Smrdí to jak zprcaný vejce, takže se moc nezdržujem. Vřešťani nám k tomu řvou jak kotel na Kometě. Čabajka a cibule - tohle nejde do kebule. Po návratu stíháme interview do Českýho rozhlasu - naše dvě minuty slávy jsou zde!.

Ráno už přejezd do Karibiku. Tady jsme doma. Oddalovali jsme to, co šlo, abychom měli nejlepší počasí. Vypadá, že plán vyšel. Máme skvělý ubytko uprostřed lesa. Celá kuča pro nás, zahrada jak obora pro jeleny. Opice řvou ráno i večer, tukani nás hlídaj z vršku a dole se pasou aguti. Pádíme rovnou do Manzanilla. Matějův rodný dům is stále hýr. Atlantik má dobrou barvu, teplotu i rosný bod. Reggae show must go on!

Manzanillo - to je legrace

Karibik. To se nedá popsat. To se dá jenom krájet. Lidé jsou tu jiné, možná nejsou tak milé, o to víc jsou zajímavé. Totok už je i za hranicí maňány. Jointy cejtíš pomale i z čerstvě upečených baget u snídaně. Borec na kole ti klidně přiveze medvídka z Bogoty v makrele. Snad i pejskové v ulicích mají něco v sobě. Každej tu má větší oči a spoustu času. My jsme schovaní před tímhle hipí světem ve vilce v pralese. Ve vilce v ceně levnější chatky na Vranově. Paradoxů je tu plnej les.

Manzanillo je na startovní obrazovce Windows 10. To nás doma děsilo. Naše zatoulaná vesnička. Naše výrobna dětí. Teď o ní ví všichni. S lehkou opatrností vjíždíme do města. Nová asfaltka. Tři další hospůdky a ubytování. Pokrok nezastavíš. Naštěstí je to pořád v normě, ale už dost - prosíme pěkně. Stavujeme se v "rodném" domě našeho synka. Peťa se u představování Matesa zmíní, že pochází z jejich domku. Všichni se (nám) smějou. Dávaj mu hned "přezdívku" - Huevo (vajíčko). Okamžitě zapadá do tlupy a děcka už si s ním hrajou jak s vlastním sourozencem. Tahle rodina je z Panamy, duší a vystupováním připomínají spíš Ticos. S nima je dobře.

Dneska hraje Manzanillo fotbal. Koukáme a fandíme domácím, jenže asi v šedesátý minutě zjišťujem, že domácí jsou ti druzí. Měníme nenápadně strany. Snad si toho nikdo nevšim. Po zápase běžej v dresech rovnou do moře. To se vám v českým pralese úplně vždycky nepoštěstí. Válíme se na písku, přichází červená karkulka s koláčkama z Argentiny. No to je vám spousty legrace takhle na pláži. K tomu špízy, grilovaný platanos a ceviche po třiceti kačkách. Člověk zas tak moc nepotřebuje. Trochu toho žrádla, kapku slaný vody a ždíbíček sluníčka. Kdyby to šlo nabrat do pytlíku a poslat, uděláme to hned. Slunce pro všechny!

Punta Uva - vřešťan, mravenečník a lenochod

Ráno nás navštívil pan domací. Chcete vidět vopicu? Jednohlasně souhlasíme a hned nás vede na druhou stranu zahrady, kde sedí na stromku jeden vřešťan. Asi dostal ban ve svý tlupě, je tu chudák na samotce. Miguel nám vykládá, že vřešťani mají fakt sílu a velký zuby. Pes v souboji s ním prý nikdy nevyhraje. Fackovat se s ním teda pro jistotu nebudem, radši si zajdem k moři. Punťu Uvu máme rádi. Býč s krakonošovejma korálovejma zahrádkama je jedna z nejhezčích v Karibiku. Tyrkys hraje první housle, kokosové palmy ladí smyčce. Na trávníku je tráva a na nebi jsou voblaky. K tomu si po louce srandovně a hrdě vykračuje mravenečník. Ze stromu na nás zase mává lenochod. Tříprsťáky jsme už několikrát viděli, většinou si jen tak sedí, spí a nehýbou se. Tenhle je dost aktivní, putuje z jedný strany koruny do druhé, rozhlíží se a leze dokonce dolů. Je od nás snad na metr, nechceme mu brát osobní prostor, takže děláme jen 64 selfíček a poodstupujeme.Vracíme se do chaloupky, nad obejvákem lítaj tukani jak máničky v Ječný i modré velké motýle. A bude hůř, protože zítra se chystáme na zvířectvo do Cahuity. Děda setřásl z palmy tři kokosy, je večeře!

Cahuita - útok opic!

Národní park Cahuita navštěvujeme pravidelně. Je totiž zadarmo - hahá. Taky je teda pěknej a vždycky nám do cesty přihraje nějakou podivnou zvířenu. Tentokrát to nebylo jinak. Po upravený cestičce pochodujem pralesem. Souběžně s pláží ujdeme asi čtyři kilometry na cíp výběžku. Svačíme. Kocháme se tyrkysem ve vlnách. V tom přichází kapučíno. Stojí uprostřed cesty, vejrá, běží proti nám. Co je jako? Co chceš? Drzá jak opice. Běží dál, komunikuje s MojMoj na vzdálenost jednoho metru. Jde po nás. Ať už chceš cokoliv, my ti to rádi dáme! Opičko! Opičko roztomilá. Ujdeme svižným krokem asi 700 metrů, nenápadně koukám přes rameno, furt cválá za náma. Běž pryč, ty sviňo chlupatá. Kličkujem pralesem, brodíme se mořem. Už nás nenajde. Máme klid. Tak prdlajs - z křéka vyskakuje mýval. Hned za ním další tři. Křižují nám cestu. Jeden jde přímo k MojMoj, olizuje mu prst na noze. Pán zvířat. Rychle z parku. Schováme se třeba v restauraci. Tady nám totiž minule fákt chutnalo. Krevetky nad žárom.

Manzanillo, Puerto Viejo - žijem jako pravý Ticos

Užíváme si dny na karibské straně plným douškem. Večer tancujem před barákem na ulici s místníma a oslavujem život ve stylu pura vida. Na gastronomické chuťovky jezdíme do Puerta Vieja, kde se ládujem špízákama a chutnáme mojito v baru, kde jsme onehdá slavili silvestr. Jednou v noci se takhle vracíme zpět do domečku a přes silnici se nám šponuje asi čtýři metry dlouhej hroznýš. Okýnka zavřený, dveře zamčený. Šlapu na plyn a zdrháme. Další ráno jdu hned po probuzení s Máťou kouknout na strom obsypanej opičákama a při tý příležitosti chytáme borca s tuk-tukem. Za pár drobnejch nám dělá vyhlídkovou jízdu kolem Manzanilla. Díky bro. Začíná pršet, jdeme k bábě pro rum a pak na výlet do džungle. Snažíme se najít (náš pokus číslo dvě) dům ve stromech.

Vyhání nás ale plot a cedule s nápisem private property. Náladu si tedy spravujeme v hospůdce, kde jamajčani rozjížděj gril v rytmu reggae. Ochladit se tady můžete jednak pivkem a druhak pohledem na zavěšený zimní brusle v kontrastu s okolním pralesem. Večer se skáče panák a pije Mojmecem sražené kokos s rumem. Pak vypadne elektrika. Do pár minut příjíždí doprostřed džungle kára s ramenem, týpek opravuje spojení a my ho hlasitě povzbuzujem a tleskáme. Dokonalá práce.

Na poslední dny se stěhujem do našeho milého domečku kousek od playa Cocles. Na tohle ubytko budem vzpomínat fakt dlouho. Je stále jedním z nejkrásnějších na našich cestách. Skvělá paní i pan domácí. Soukromá zahrada a obývák přímo venku mezi zvířátky. Asi nikdy nezapomenu na pohovor do Komeční banky, který jsem tu kolem třetí ráno dělal za zvuku opic v pozadí.

Nemohli bychom ale Manzanillo opustit bez návštěvy slovutného skaliska. Dnes už to není punkový výlet do neznáma, ale na začátku pralesa je pěkně budlinka s kasičkou a cupitá se po pěkně upravených cestičkách. Pokrok nezastavíš. Poslední dinner dáváme v Rio Negro. Kuřátko na pomerančích, kakau a ukrutně dobré pyré. Mňám! Pan domácí nám doporučil vrátit se do San Jose jinou cestou, která vede skrz pohoří. Takže se kocháme i na poslední cestě auťákem. Až z teho slzíme. Já slzím i autoumejvárně, kde po sobě chlapi stříkaj vodu hadicou a hážou si kýble se saponátem. U toho tancujou a pořvávaj na nás. To je pracovní morálka! Rozlučka s Moj a Han. Matěj říká jen smutný: "pá pá". Ještě se stíháme projít po San Jose a pofotit pár barevnejch domečků v centru. Koupačka na ubytku v bazénku. A tím to letos končí. Děkujeme Kostariko - bylas zase boží!