Přes Toronto směrem na SJ (12. 2. 2024)

Let s AirCanada byl pohodový a bezturbulentní. Em vřeštila asi jen čtyřikrát. V Torontu jeden hambáč a už to štrádujem na San José. Hostel na první noc máme kousek od letiště a na hostel je nalepen pivní bar. Před spaním tedy stíháme jeden příjezdovej Imperial Silver. Je stále tak neuvěřitelně lahodný. Spím tři hodiny a děti se budí. Odpočneme si až v nebi. Rozednívá se, běžíme do sody na snídani. První rejža s fazolama a pikantní salčičón! Svět je tak krásný. V Alamu už nám leští blatníky na tojotce.

Jsme doma (13. 2. 2024)

Přesun na karibskou stranu proběhl také hladce. Povoz fungoval jako dobře namazaný japonský stroj a kamióny s banánama nevytvořily žádnou větší kolonu, která by nás mohla zdržet. Náš domeček v džangli vidíme až za tmy. Miguel s jeho ženou už nás netrpělive vyhlížejí. Z tmavých kontur zahrady rozeznáváme, že to tu pěkně povyrostlo. Jedno pivko ve venkovním obýváku a aspoň na pár hodin do betle.

Tentokrát se vstává ve 4:30. Využíváme ještě pronajatý automobil a jedem na rychlou čučku do Manzanilla. Procházíme se na náš nejoblíbenější mirador, startuju drona, vidíme první vopičáky, pelikány a supy kroužící nad mršinou. Jsem tu popátý, ale pořád je to stejně dechberoucí. Už musíme rychle vrátit koče do půjčovny v Puerto Viejo, ale zpátky nás bere Miguel, takže stíháme i nákupy v supermercadu. Obědovou siestu na domečku narušuje zvaný host. Lenochod si to štráduje porostem pár metrů od kuchyně. Po zahradě běhaj aguti a sháněj něco ke svačině. Odpoledne se vydáváme na pláž. Objevujem přírodní bazén, děcka se tam máchaj a my se kocháme divokou přírodou východního pobřeží. Matěj si po cestě zpátky ještě střihl fotbálek s malejma ticosama a my večer rumíček. Centenario - que rico!

Colours of Costa Rica (19. 2. 2024)

Je to tu poměrně intenzivní. Každý den vstáváme před rozbřeskem, nachodíme kolem deseti kilometrů, něco naplavem a večer to taky nebejvá jen procházka růžovou minerálkou. Začali jsme dokonce s cvičením a dneska jsem byl i běhat. Vzadu za barákem jsou desítky kilometrů džungle, takže výběh doslova magický. Lítaj tady tukani se zobákama, že by se neztratili ani na prvomájovým průvodu (nebo na Zemi živitelce - ale sám nevím, proč mě to napadá). Do kroku mi vyřvávaly partičky vřešťanů a narazil jsem i na podobného tempaře jako já. Tlustá líná želva se válela na cestě u malej banánovej plantáže jak Škromach u bazénku. V zahradě u baráku se s náma nadále kámoší lenochod, kolibříci se pilně staraj o květinky a aguti sbíraj kousky, který nám odpoadnou u večeře. Myslel jsem, že bydlet v ZOO může jen Matt Damon.

Pěšky se vydáváme podél pláží do Puerta Vieja i na druhou stranu směrem na Manzanillo. Všude je to divoký. Chvílema Seychely a někdy lázně Bešeňová. Na procedury chodíme pravidelně. Malý bazénky z korálů vyhovují hlavně dětem a dědovi. Matěj šlape na zádech s batohem větším než je on. Dneska ušel 13 kilometrů a ještě řádí u večeře. O ty se zatím stará Peťulka a máme se jako na zámku. Ať to trvá věčně. Kostarickej buřtguláš nám záviděj i nosálové z okolí. Tenhle život v Cocles by mohl být celkem fajn!

Snesitelná lehkost bytí (25. 2. 2024)

Karibik a pobřeží mezi Puertem Viejo a Manzanillem máme zkrátka nejradši. Takže jsme přehodnotili plány a zůstaneme tu až do půlky března. Objevovat další známá i neznámá místa budeme až poté. Maňána tempo nám není cizí, ale chodíme hodně. Kroky naskakujou a kroužky na wočkách se protáčej jak plynoměr po invazi. Na Punta Uva si holky daly "výborný" ceviche. Jenže jim neprošly celní kontrolou žaludku a z imigračního je to poslalo zpátky ven. Dva dny tedy nyní vyčkáváme na domečku. Což není vůbec od věci. Matěj si užívá svůj svátek projížďkou v tuktuku. Za jízdy křičí skoro jak Venclovskej při přeplavání La Manche: "Já su tak šťastný!". Na domečku máme o zábavu postaráno. Tukani pořád zobajó semena palem, aguti a kukuleky s náma večeří pomale u stolu a soused lenochod se ukazuje jen při provádění pravidelné stolice. Jak mu tu pravidelnost teď závidíme. Dnes jsme na zahradě v kořenu jednoho stromu objevili... Zdenu? Ne - pralesničky batikové. Křiklavé žábe, co si k snídani lopajou jedovatý mravence. Z nich si pak vyráběj jed vlastní. Na žebříčku nejčastějších zvířecích zabijáků jsou na bedně. Z jejich jedu si zase místní původní obyvatelé (kmen BriBri) vyráběli jedovatý šípy do luků.

Zatím jsme tedy podnikli výpravy po plážích z Cocles do Puerta, kde je to jako v botanické zahradě. Ale to je zde všude. Z Chiquity na Cocles a na druhou stranu z Chiquity na Puntu Uvu. Uva už je poměrně turistickou záležitostí, takže se tam musíte kópat s gringošama. Ale na čučku dobrý. Metr vod břehu se proplavává rejnok a kousek od něj v lesíku lenochod testuje pevnost lijány. Za to playa Chiquita byla našim oblíbeným výchozím bodem, jelikož jsme si tam našli malou sodičku. Pán domácí má zřejmě evropskou náturu, pořídil si hospodu, jenže mu tam chodí lidi. Tak už ho s tím nebudeme dále trápit, najdeme si jiný žrací point. Z Punty Uvy do Manzanilla už to máme prošlápnuté z minulých cest, takže bychom si tady mohli říct, že pobřeží máme zmapované poměrně důkladně. V bádání však neustaneme a nikdy neodstoupíme! Nikdy!

Cocles - Pura Vida (9. 3. 2024)

Čas tady letí jak brhlík a sojka. Měsíc života v domečku je pryč. Už máme svýho tuktukáře, taxikáře, obchod pro rum, sodu na pollo s karibskou vomáčkou, bábu na bagety a bábovky, ovocozelinářa na banános y avokádos. Ano. Vytvořili jsme si tu svoje doma. Jak to většinou děláme na konci cesty. Ale pečlivě střídáme pozice. Přírodní bazénky v sudý dny, licháče se vyvalujem na Arrecife. Zmapovali jsme si i místa, kde žijó leguáni, lenochodi a ary zelený. Ty majó parádní modrý křídla. Nemusíme bejt tak smutní, že jsme letos na druhý straně, kde nepotkáš aru červenou. Všichni členové výpravy již dosáhli mahagonového odstínu pleti. Vyléčili si všechny neduhy a můžeme přejít do druhé etapy. Avšak měníme složení týmu. Kostarický oheň musíme bohužel uhasit pro MojMoj a HanHan. Nicméně jeden nový plamínek už pomalu začíná plápolat. Táňa právě svačí svůj burger na letišti v Torontu. Ráno nás Miguele hodí do Puerta Vieja na el autobús. Tím se přesuneme (cca pět hodin) do Svatýho Pepka. Tam odevzdám dva vopálený kósky na letiště a jeden čersvej si vyzvednu. Krulíci na cestách Costa Rica Tours in progress. Peťa bude mezitím hlídat smečku i karibské sídlo. Večer s Bolinou natlačíme jeden Imperial a ráno už pojedem vyzvednout náš nový automobil se zvýšeným podvozkem, kterým se pak přesuneme zpět na východní pobřeží. Ano. To lehce napovídá tomu, že nás čeká dobrodružství, přátelé. Ale ještě s tím chvíli počkejme. Jeden týden Pura Vidy navíc neuškodí. A já už musím běžet, z džungle slyším zvuk motocyklu, pizza chorizo se blíží!

San José a poslední dny v Karibiku (17. 3. 2024)

Cesta do San José byla el autobúsem lehce trnitá, nějaké ztráty jsme po cestě zaznamenali, dorazili jsme však v pořádku. Stejně tak Bolině se podařilo doletět na místo určení. Výměna zajatců tedy mohla proběhnout. Celou dobu mne však svíral podivnej pocit. Sic jsem se ještě vracel za dva dny zpět, asistence u návratu domů mi úplně stačila. Brekeke. Pár pivánek na přivítanou/odloučeno a ráno směr Jumbo cars, kde jsme nafasaovali Hyundai 4x4 v plný palbě. Konečně změna po těch Yarisech. Dokonce to má AppleCar, takže o zábavu i navigaci máme postaráno. S Táňou jsme to zpátky do Cocles, i s nákupem dobrot a hraček na pláž, zvládli asi za pět hodin. Dětičky moje, tu som!

S Táňou ten pobyt začínáme podobně jako s MojMoj a HanHan. Razíme na procházku do Manznanilla, kterou zakončujeme už klasicky u dvou bráchů. Pollo s karibskou vomajdou si strkáme až za uši, pak ještě droním nad vrakem lodi a je čas vrátit se zpět. Všechno je teď s povozem o dost jednodušší. Hlavně nám odpadly ty cesty pěšky a busama s dětma. Další dny to berem přes Puntu Uvu a Arrecife k bazénkům. Poslední dny karibskýho moře jedeme na dřeň. Odjíždíme z pláží až při západu slunka, ale i tak se nám ten konec nedaří moc zpomalit. Přiblížila se sobota, kdy má být pod mrakem, bereme tedy tuk tuk a jedem na brunch do Starýho Přístavu. Sendvič, lívance a venku žádný cákance. Slunko se dere ven, takže rychle zpátky na domeček, přebalit a rapido a la playa. Tetky si dávaj v móřu klasickej drinčík. Já kopu s děckama bazénovou jámu. A podívejme se, kdo to přijíždí. Mistr salchichón! Berem dva hot dogy se skvělou salsou a zeleninou ugrilovaný přímo na pláži. Que rico! Posléze se kocháme spektakulárním sunsetem. Rozloučení jak má být.

Neděle je blbej den. Kdyby tu byla nějaká výloha, kopnu směrem k ní kámen. Je čas udělat pápá. Poslední společný foto s Miguelem, Martou, Pedrem, Thomasem i Mančou. Tahle argentinská família nám přirostla k srdci. A všichni doufáme, že se nevidíme naposledy. No něco se rýsuje, ale o tom zase jindy. Ta kostarická skládačka se nám montuje už jednu celou dekádu a postupně to do sebe pěkně zapadá. Tentokrát nám Miguele poradil i parádní "zimní" školu pro Máťu, kousek odtud. Po cestě se stavujeme na nejlepší zmrzku v PV, droním nad klikatící se řekou a až za tmy se dostáváme k dalšímu místu, kde jsme dříve zanechali kusy našich srdcí.

La Fortuna - trek 1968, Arenal observatory, termalitas (22. 3. 2024)

La Fortuna je dokonalá. Letos je dokonce ještě o něco vychytanější. Sice nám zbourali naší oblíbenou sodu, ale místo ní vzniklo vedle parku ještě jedno komunitní místo. Náměstí s dětským hříštěm, amfiteátrem a pár obchůdkama s občerstvením. Na večerní radovánky s dětma ideální. Bydlíme zase u Kokiho, takže máme všechna svoje oblíbená místečka blízko. Kokimu to tu ale začíná trochu smrďánkovat a úroveň bydlení lehce poklesla. Nicméně využíváme znovu služeb barbera, kde se Matěj nechával poprvé ve svém životě okudlat profesionálem. Zase nás berou na ticos stajl, takže si pak musíme oba drhnout pomádu z hlavy. Ale práce je to kvalitní, o tom žádná.

První den míříme na lávovej trek 1968, kde je nová příjezdová budlina. Týpek má v obrovským stromě kancl a všecko vyřizuje odtud. Stačilo se zmínit, že jsme tu již párktrát byli a dal nám poměrně velkou slevu. Začalo krápat, nasazujem poprvé na této štaci pláštěnky. Obcházíme Arenal po lávovejch šutrech. Dereme se pralesem nahoru a dolů. Vidíme spoustu vlhovců, ledňáčka, sojky s chocholkama a další parádnice. Přestává pršet a vulkán se začíná poodhalovat. Díky. Procházku zakončujeme v restauračce s výhledem na Arenal. Dáváme hrany s majonézou, zázvorový škopek a kocháme se. Peťa s Matějem se ještě válí na provazech v nebi. Z teho je mi lehce šoufl, ale čekají nás horší věci. Mates zatím ušlapal úplně všechny treky po svejch. Dostává do deníčku jeden odznak za druhým. Smekám bobří klobouk. Večer jdeme na hřiště, děcka se druží a my pijem s tetkama pepsi bez cukru.

Máme tady oblíbenou paničku s pitíčkama a chlapíka, jenž se nám stará o svačinky na výlety. Oba využíváme i letos. Jugo de naranja nás staví na nohy, vychucenej wrap zase ladí energii. Hyundé to švihá směrem na Arenal observatory. Není to stále moc známé místo a toho se musí využít. U vstupu se mně borec ptá, kolik je dětem let. Nemůže uvěřit, že holčičce uprostřed nejsou čtyři roky, pak nám to dochází. Peťu většinou odhadujou na dvanáct, ale teď moje druhá dcerunka málem prošla bez placení. V pralese nás hend na začátku mine malej had, radši držíme děcka striktně na cestičce. Drdním nad vodopádem, kterej nám prská přímo do obličeje. Prales se tady míchá s borovicovým hájem a po asi dvou kilometrech vycházíme na louku, která by se v neztratila ani v Alpách. Na pasece se pase (není to modrý koník) stádo krav, sopka nedbale vystrkuje růžek a kopce kolem tomu dodávajó šmnrc. Už chybí jen doktor uz hor. Obcházíme "pytlík" (bereme to nejdelší trasou samozřejmě) a těsně před koncem nám to kazí krávy. Cesta je zatarasená. Krávy se nám vysmívají, až jim vemena praskaj ve švech. Takže celej pytlík (trasa kolem farmy) obcházíme poslušně zpět. Další kilometry už jsou pod dohledem Arenalu, které na nás dává pozor, takže se nebojíme ani tlupy nosálů, jenž se k nám přiblíží snad na metr daleko. Všude poletujou kolibřící a my se dostáváme k nejhezčímu bodu dnešní výpravy. K samotné observatoři. Na pár stromech je tu snad dvacet druhů ptactva. Od divnejch krocanů se žlutejma a červenejma chocholkama po vlhovce, tyrkysový ptáčky a tukany. K tomu všemu si tu pod sopkou lebedí obrovitánský jezero Arenal. Ještě opičí stezkou k rozhledně. Tu zase vynechávám, ale ostatní šlapou na přes dvacet metrů vysokou železnou konstrukci. Salud. Těsně před koncem výpravy mě napadlo stádo mravenců. Noha mi lehce otejká a tahám ji za sebou. Naštěstí je auto v automatu, takže mi na cestu zpátky stačí jedna haksna. Večer už zase spěcháme na pepsi bez cukru. Hřiště. Jsme znavení, ale děcka mají pořád energie jak po třiceti tatrankách.

Poslední den ve Fortuně trávíme v našich oblíbených termálech. Před deseti roky tu byl jeden bazén, každou sezónu ale něco přibude. Teď už je z toho slušný bludiště se spoustou bazénků, řek a vodopádů. Jedeme hned na otvíračku a dobrý dvě hodiny jsme tu jen my. Opodál se v resortu mačkaj na sardinky v horký vodě gringoši za osmdesát dolků. My to máme za deset a kompletně privado.