Aklimatizace v Kuala Lumpuru (13. 2. - 23. 2. 2023)

Prvně nastavím krmítko pro rybičky (který jsem si pořídil na utišení krize středního věku), budu je totiž krmit přes mobil z druhý strany světa. Pak už se jen všichni čtyři musíme sbalit a vyletět z hnízda. Jestli čtete tyhle řádky, tak se to podařilo a právě se vznášíme někde nad Perským Zálivem. Krátká zastávka v Abú Dhabí a následně už to vezmem směr Malajsie. V roce 2017 jsme prozkoumávali spíš Borneo, tentokrát se vrhneme na samotný poloostrov a jeho přilehlé ostrůvky. Nebo spíš žrádelny, žrádelny a žrádelny. Tak ahoj za pár hodin.

Cesta byla milá, místy strakatá. Emirates maj parádní služby a děti měly maximální servis. A všichni jsme měli dobrý jídlo - to je nejdůležitější. Kuala Lumpur prádelna. Tak to mám rád. Vlhkost asi 99.99 - jsem nasaturován snad víc než v Panama City. Po příletu toho moc nevymejšlíme. Děti musí setřást únavu a my taky. Naštěstí máme za doslova pár babek skvělý ubytko. Tejden pod mrakama s výhledem na city. Mýt v obejváku takový akvárko (oslí můstek s prvním odstavcem), to není vůbec špatný. Ráno se možná půjdem vopláchnout na střechu, měl by tam bét slušné půl s výhedem na baráky. Dneska už zvládáme jen ochutnat prvního tajgra a objednat přes Grab Tuk Tuk nudle. Co doopravdy přivezou, to fakt nevím.

V Lumpuru nám dny utíkají jak Jerry, když ho honí Tom. Ve dvou dnech stíháme pár žrádelen indického stylu. Nos ty roti na stůl, sultáne! Koupat se zlovětřile na střeše v nekonečném bazénu - jako zapřísáhlé baťůžkáře nás to nebetyčně trápí, ale zvládáme se s tím vyrovnávat za pochodu. Koukáme přitom na 421 metrů vysokou věž a na Petronas Towers. K těm už jsme se šli i podívat a před pějící fontánou se Matěj stihl okoupat v místním brouzdališti, které pár metrů od věží vzhlíží vskutku epochálně. Náš pan brouček padá únavou, tak jedeme na hotel. Pater domů je to 33 a trvá to výtahem asi pět vteřin. Už vím, proč na mě jdou vždycky mdloby. Ještě před Petronas jsme ovšem zvládli procházku po vyšinutejch lanovejch mostech. Tahle džungle je přímo uprostřed města. Pár metrů od ubytka. A taky akvárium (oslí můstek s prvním a druhým odstavcem), kde se nám předvedlo pár žraloků, rejnoků a různých jiných plemen. Už mám z vedra opar a potím se jak opat v sutaně. Dobrou.

Po akvárcích jsme si dali i místní ZOO Negara, která se pyšní. Sortiment zvířat je tu daleko větší než v Čapím hnízdě. Od pandy po orangutána tu maj snad všecko. A žijou si tu celkem v komfortu, kolem je džungle a skály jak v Jurským parku. Do toho vám přes cestu běhaj opice, jelikož je to jejich přirozený habitat. Opravdu zajímavý mix. Takové zvířecí multikulti. Tomio, dělej s tím něco! Pandy mají ten nejhezčí výběh. Jak by se dalo očekávat. Pět hodin tam chodíme a čučíme. Rychle Grabem na hotel a do bazénu. Na střese si chladíme tělní partie, hrajou nám k tomu z baru Bowieho. Tady by se dalo vydržet. Jenže musíme taky něco jíst, jedeme elektrickým buse (je tu zadarmo) do čajna townu. Ochutnáváme jejich vepře s nudlema, krevetí klepeta na špejli a plněný knedlíčky. To by stačilo, tenhle den už je vymalovaný jako akvarelové rybičky.

Tempo je zběsilé, autobusu kola se točí dál. Ráno mažem Grabákem na Batu Caves. Ještě tu není moc nacpáno, jen tak střídmě. Pár opic krade flašky a igelitky turistům. Holubové spořádavaj zbytky a my šlapem schody do jeskyně kolem monumentální zlatý sochy. Sledujem modlitby a trmácíme se pomalu zpátky dul. Ještě číhnem do druhý jeskyně plný soch. Matěj chytá druhej dech a táhne nás po dalších schodech k nějakejm krápníkům. Rychle zpátky na ubytko - začíná to rumplovat. Vedro negujem bazénem. Odpolední vejlet směřujem do botanický zahrady, kde si synáček hraje v dinosauřím parku s cca dvěma tisící skluzavek. Elektrickou minitramvají objíždíme celou zahradu a kocháme se uměním místních trávníkářů. Všem nám z toho vyhládlo, takže žrádelní ulice je jasná volba. Asi sto hospod pod lampiónama, stánky a párky. Od durianu po žábu vám tu upečou fakt všechno. Máme nejlepší kuře v citrónovej šťávě světa. Okurkovej a melounovej džusík. K tomu dokusujem vepřa na medu, sladkokyselou slepicu a ještě párek plněnej rýžou. Voláme si Grab na ubytko, protože se z nás stala nafouklá partička luftbalónů. Večer nám za oknem začne švihat ohňostroj. Nó dobře. Další den je na programu lehký odpočinek a chill na střeše. Objednáváme si k obědu smažený kuře. Týpek už nám ho veze na babetě. Obdivuju zvláštní chuť dipu, v kterým si to masíčko pěkně válím. Dokud mi Peťa neřekne: "A kam zmizela ta vanilková zmrzlina?". Jsem už z těch všech chutí trochu zmatenej! Toho času ve Vídni do letadla nasedá světoznámá someliérka a vinařka, která nás zítra poctí svou návštěvou. Jdeme chladit škopky.

Před návštěvou ještě stíháme hodit čučku do věděckýho muzea, kde je spousta dovedností, virtuálních realit, hřišť a taky dinosauří pavilon. Skoro jak v infocentru Dukovan, akorát že vůbec. Nebo krát dvacet. Zkoušíme simulovat tornádo, vlny v oceánu, vlnovou délku a přesouváme se do dílny kutila Tima. Děcka tady mají na rozebrání od televize po zámek dveří v podstatě cokoliv. Procházka Jurským parkem a pak už virtuálno. Matějoš kreslí autobus, ten mu pak bába v šátku naskenuje a přesune tak do virtuálního města. Odpolko vítáme Domču, bereme jí do žrádelní ulice, kde se utvrzujeme v tom, že kuře v citrónovej šťávě je pořád tak dobrý jako předevčírem. Večer pivko na střeše (v 39 patře) s výhledem na baráky. Další dny dáváme lehce odpočívací. Zdrhám si sám zaplavat do bazénu, ale je to zvláštní. Místo relaxu se mi po deseti minutách chce zpátky mezi tu naši zvěř.

Ipoh jako z Avatara (24. 2. - 26. 2. 2023)

Elektrovlakem valíme 140 za hodinu z Kuala směr Ipoh. Což je hlavní město státu Perak s koloniální architekturou a krásou všude kolem. Město obklopují skalní masivy jak z Avatara. Prolejzáme chrámy a jeskyně v nich. Peťa z tej krásy aj slzu roní. Taky minibusem objíždíme místní čajovky Gaharu Tea Valley, které jsou speciální v tom, že čaj zde neroste klasicky na keřících, ale na stromech. Jeho aroma nabádá k výrobě parfémů, léků a třeba zmrzliny. Tu zkoušíme na závěr obhlídky místních kopců. Minule jsme "kousek" odtud viděli známější Cameron Highlands, ale tohle oudolí stojí rozhodně taky za návštěvu. Moře a ostrovy už se blíží, i když tam teď úplně nespěcháme. Na Penangu se objevil red alert na zabijácký medúzy, který svým žahnutím dokážou spolehlivě odebrat sto procent života. Situaci ovšem bedlivě mapujeme.

Druhej den v Ipohu začínáme snídaní v Back to Begin. Nejlepší anglická snídaně! Každá součástka je dokonale vychucená. Peťa si dává lososa s kaviárem (asi za stovku - fialová drahota). Zapíjíme to tradiční limonádou s medem a citrónem. Po brekfestu směr park, kde probíhá mezinárodní družba. Badec, fotbal, skluzavke a jedna drzá opice. Večer po čtrnácti dnech konečně laundry. Můžem zase klidně na ples. Nebo na ostrov Penang!

Ostrov Penang (27. - 2. 3. 2023)

Z Ipohu autobusem a ferrynou na ostrov Penang. Konečně vůně soli a smrádek z ryb. I když... jsme ubytovaní v hotelu ve 23. patře. Zase no, ale Peťa měla fakt velkou slevu na AirBnB, takže máme výhled na přístavní město, moře, stavení i kuře. Máme v baráku nekonečnej bazén a tyhle podobný voloviny. Původně jsme měli být už u pláží, ale vyplnila se špatná medúzová předpověď. Tyhle život ohrožující žahavci nám tak lehce mění plány, ale nevadí - Penang je totiž slavný hlavně svojí světovou kuchyní. A to nám dělá dobře v bříšku. A na oči nám zase dělá dobře hned první výlet na Penang Hill. Z nule na sedmset vyjedeš lanovkou a pak už se nestačíš kochat. Teda pokud nemáš fastlane, to bychom čekali tak čtyři hodiny ve frontě, avšak my všechny předbíháme. Poprvé si připadám jak opravdovej gringo, ale děláme to kvůli dětem. Na kopečku nás zdraví velice roztomilé opičáci s bílejma vlasama, které jsme na našich cestách ještě neviděli - Hulmani tmavý. Hned ze startu nás zvěční karikaturista. Za tyhle dojemný rodinný čmáranice bychom nikdy nezaplatili, ale pro ty naše děti. Všude poletujou motýle a vypadá to tu jako v dobře šlechtěný botanický zahradě. Straší tu lítací obří veverky, který maj na zádech něco jako padák. Umí ty potvory plachtit až 75 metrů. Výhledy na celý ostrov se pravidělně střídají s vysutéma mostama. Bohužel je tu i kruhaté vysoké chodící paskvil v korunách stromů, kde se mi zase třepou nohy jak Andrejkovi u voleb. Na závěr drze přeskakujem i s kočárkem přes turnikety a necháváme se na černo odvést golfovým vozejkem zpátky. Děláme to kvůli dětem! Když jsme u těch dětí, tak Matějíček se po týdnu vykadil a zatím dnes snědl dva řízky, brkaši, hranolky, ameriky, zeleninu, dvě bagety a následně otevřel na pokoji ledničku se slovy: "Jé, kukuřice, no konečně jídlo!"

Dřív jsme se na dovolených váleli pomale v ho*nech, ale s dětma si hlídáme i ty hygieny. Takže Peťa jako správná protivná a sprostá matka píše pánu majiteli, že na pokoji máme nedůstojný nepořádek. Ten přijel s omlouvou a dovezl balíček endemických koláčků. Tentokráte žádné drogy, ale těstíčko plněný fazolkama, karamelizovanou cibulkou a oříškama. Výtečné. Ráno spěcháme do Chew Jetty. Klanové dřevěné město na moři postavené v roce 1888, kde žije místní čínská komunita. Nakukujem do domečků, sajem přítomnost a honeylemonovej džus. Pár kroků odtud je Armenian Street, která je v seznamu UNESCO pro svoje kulturní a umělecké uličnictví. Připadám si spíš jako v Lisabonu střihnutým s čínskou a indickou vesničkou dohromady. Potřebuju ještě pokonzumovat mango lassí, abych zvládl přesun do dalšího chrámu. Kek Lok Si je největší buddhistický chrám v Malajsii a je také významným poutním centrem pro buddhisty z Hongkongu, Filipín, Singapuru a Třebíče. Celýmu templu vévodí socha nějaký ženy (Guan Yin), která měří 36 metrů a její domeček má metrů 80. A to není málo, kdo z vás to má? No asi nikdo, protože je to nejvyšší bronzová socha týhle paní na světě. U vonnejch tyčinek si pověsíme i svá přání. Matěj chce světový mír a rodiče celou famíliu v bezpečí. Infant ještě nemá právo volby. Trochu se nám komplikuje páteční přesun na Langkawi. Lodě maj málo vody, vlaky jsou vyprodaný a letadlo je drahý. Jenže moje žena je světová extratřída v koordinaci všech logistických součástek našich výletů a samozřejmě naléza řešení, za které by se nestyděla ani umělá inteligence nebo hráč hry Go.

Jezdíme tu nejčastěji Grabem (něco jako Bolt/Uber). To je taky pro nás baťůžkáře něco jako kaviár s motorem. Jenže tady si za cca čtyřicet korunek popojedeš kam potřebuješ a my jsme už čtyří, takže se nám to vážně vyplácí. Jediná nevýhoda tohoto komfortního přesouvání se je v tom, že to řídí nejspíš Eskymáci. Tihle Inuité totiž vymrazí svůj vůz tak, že si při nasedání musíte prvně omést jinovatku ze sedadla. Každopádně dneska s ním jedem na pobřeží. Procházíme se po mole a módní to úplně není. Objevujem pěkně střižený pažit fobtaliště (jak říká Mates), kde se prohání pár šohajů za balónem. Svrbí mě achylovky. Kolem jsou koloniální "zámečky" a tropický stromy. Skoro jako ve Štruncových sadech. Procházíme se až na slavnou Chulia Street, kde se atmosféra krájí spolu s nudlema, kachničkama, palačinkama a vším co nabízí východní kuchyně. Emílie je středem pozornosti a jedna bába nám ji unáší někam do skladu za obchodem. Trochu trnem, ale vzápětí výbíhá celá kupecká rodinka zpět k nám i s naším miminem. Stíháme ještě jeden drinčík v mexický knajpě. Gracias - de nada. Poslední den na Penangu objevujem s Matysem, že kousek od baráku máme skvělou žrádelničku. Asi dvacet stánků, kde kastróle tančí Gangnam style. Beru lososa v teriyaki s rejžou za 50 kaček. Chutná dobře, říká žena. Teď nás čekají přesuny na Langkawi - plážový život se blíží.

Langkawi (4. - 21. 3. 2023)

Měsíc březen strávíme na ostrovech Langkawi. Dostali jsme se sem poměrně složitě a po cestě přenocovali v Kuala Perlis, kde jsme okukovali krásnou mešitu na moři. Langkawi vypadá jak Hawai pro chudý. Nádherný a divoký kopce. Vegetace jak ve Střední Americe. Tady jsme rádi a zakotvíme tu na pár týdnů. Máme pěknou kuču s bazénem mezi palmama. Dvě pláže na dosah kočárku. Ráno roti s banánem a večer tandoori z hlíněný pece. Na hlavní pláži je večer ohňová šou. Dáváme si smažený nudle, krevety a koukáme na západ zoncny. Děcka se válej v písku a je klid. Siesty prokládáme válením v bazénu. Už nám ten beach lajf začal na plný gule. U bazénu se kámoším s postarším hipstrem (reálně může být i o pět let mladší - ten čas mi totiž tak běží), popíjíme nejlepší pivo z plechu na světě (dle reklamy na plechovce) - Carlsberg. Na to že je z Dánska, tak špatný fakt není - hello Donald. Čekám na jeho odsuzující pohled v očích, že trmácíme dvě malý děti po světě, ale on je tu má taky. A dokonce se s nima trmácej ještě o něco intenzivněji. Je to celkem úleva, povídat si s někým, kdo to má nastavený stejně. Myslím, že jeho ani naše děti v budoucnu jen tak nějakej populista nevystraší. Rozmanitost světa a lidí - to je přece krása. Bohužel nás dostihl takový malý nešvar a to jsou ty již zmiňované medúzy. Jsou i tady. Přemejšlíme co s tím a bukujem auto, musíme to tady řádně prozkoumat. Borec nám ho dovezl až k hotelu, chvíli hledám volant a blinkry. Všecko je tu naopak. Skáčeme do fára a snažím se držet v levým pruhu. Na konci ostrova objevujeme takovou malou Panamu. Nádherný ostrůvky a pláž jak vod Zikmunda s Hanzelkou. Ten žlutozelenej had mi to nezkazí. Ptám se místního dědečka rákosníčka a ten mi vysvětluje, proč tu ty potvory nejsou. Pláž je chráněná skalníma útvarama a východní vítr ty svině odnáší pryč. Hurá do moře. Po cestě zpět si hlídám kamikadze skútry a opice na svodidlech. Parádní den zakončujem v íránský hospůdce, kde to maestro rozpaluje v hlíněný pícce a pokračujeme na jednu sklínku do báru, kde nám malajskej týpek vystřihne na kytaru: "Pro jednu pitomou holku... pro pár nocí touhy..." Zítra nás čeká výlet do mangrovů a spousta zajímavostí - zůstaňte na tomto kanále!

Možná již pár desítek výletů na loďkách jsme za našich cest absolvovali, ale ten dnešní se bude určitě řadit vysoko. V Belize jsme pluli kolem bariérového útesu a plavali s žralokama, rejnokama, želvama, krmili pelikány i tarpony. Na Borneu zase Táňa křičela: "My jsme v dokumentu!", když jsme objevovali vesnice mořských cikánů. A i pár mangrovů jsme si už probrázdili. Jenže dnes to bylo něčím speciální. Loď s kormidelníkem jen pro nás čtyři už se pomalu převaluje na vlnách v přístavu blízko pláže Tanjung Rhu, která nás včera vyloženě uchvátila. Naskakujem a vyrážíme do dalšího dokumentu. Mangrovy a divoce porostlý skaliska všude kolem nám dech berou instantně během několika prvních vteřin. První zastávka je krmeni orlů. Borec rozhazuje syrové kuře po hladině a z okolních stromů se začíná slétat majestání ptactvo. O několik zátočin později zase přizastavujeme u temného mangrovového porostu, který okamžitě začíná ožívat. Tlupa vopičáků se běží podívat, co jim vezem dobrýho. Takhle pokračujem přes jeskyni krokodýla, jeskyni netopýrů (kde svádím tuhý boj s opicí o batoh, ale v druhém kole dostává ground and pound, následně zdrhá) a zakončujem to spektakulární projížďkou kolem místních skalisk. Závěr je na rybí farmě, kde si Peťa krmí vodní dravce přímo z ruky. Žralok, rejnok, nema... na skladě je tady toho dost. Nám už taky vyhládlo, takže pojídáme kuře a kocháme se. Langkawi má další body navíc.

Další den využíváme moci automobobilu a prodíráme se divokou flórou ostrovem. Narážíme na krokodýle. Největší farma v Malajsii. Pěkný místo a krásná zahrada. Všude spousta krokoušů. Dva borci skáčou do jezírka a z něj najednou vystřelí snad pětimetrová potvora. Lezou tomu do pusy, vozí se na tom. Trochu trnem hrůzou, litujem borce i krokodýla, ale rychle si zvykáme a krmení asi sedmnácti macatejch kousků kuřatama už nám přijde celkem obligátní. Závěr je v sekci Jurský park, což celkem sedí k okolním kopcům, ale tady to znamená, že vyběhne borec převlečenej za velociraptora a k tomu ze skály vyjede asi dvacetimetrovej umělej krokouš. No proč ne. Odpoledne, abychom si tady vyzkoušeli fakt všechno, navštěvujeme místní kliniku, kde peti mlátí do hlavy zvonečkem. Další dny budeme tedy zvolňovat.

Na skoro tři týdny se naším domovem stal hostel White Lodge (parafráze na Twin Peaks není náhodná), máme tady parádní zázemí s palmovou zahradou, kde nám lítaj krásně vybarvený žluvy a bazénem. Hned u sousedů nám místňáci každý ráno plácaj roti a hrajou si s dětma. Ono všeobecně se tu dost často stává, že obsluha v restauraci se spontánně začne starat nejen o naše břicha, ale i děti. Večer plně využíváme multikulti kuchyně a mícháme to od Íránu po Thajsko. Několik dnů se snažíme objevit tu nejzapadlejší a nejkrásnější pláž. Nejlépe tato slova naplňuje Skull Beach, kde je písek jak mouka do nosa. Voda čirá, nebe modré a v dáli širý obzor i skaliska. První pozemšťané nás zde však oslovují větou: "Zdar, nejste z Třebíče?". Rodina s dvouma dětma (sestra od kamaráda) - Třebíč ovládla celou beach. Na tohle místo se budeme asi pravidelně vracet, jen ty souboje s opicema se nám zde stávají istým národným špecifíkem.

Co vám může spolehlivě zkazit náladu v Malajsii víme již od poslední cesty sem - je to číňan. Jedni se ubytovali vedle nás a začínají tady řehtat, flusat a v noci si pouštěj nějaký propagandistický řvoucí matky pluku. Což vyprovokovalo i mně a to už vydržím jak mnich v Tibetu. Schoval jsem se pod postel a zakřičel fakt vostrý: "Shut up!". Nepomohlo. Ráno se jim s Matějem asi vykadíme před dveře. Pučili jsme si u borců na ulici novou káru. Hnědýho zánovního Protona - takovej příjemnej sedan. Jdu si do toho poprvé sednout a v hlavě mi běží jediný - nesmím bejt za debila a zapnout stěrače místo blinkru. Už to mám přece najetý, všechno je tu naopak. Teď jim vokážu, jak to mám v paži. Mačkám suveréně pravou páčku, sleduju jak borcům úžasem spadne brada, ale stěrače začnou kmitat. Dobře, takže tentokrát volant napravo, ale blinkry vlevo. Chlapi se smějou a já jim ukazuju palec - i stěrače stíraj, všecko je oukej! Škoda ale, že tu asi sedmdesát let nepršelo. Jedem na Skull Beach a tentokrát nám místo opic dělá společnost jeden macatej varan a několik orlů. S Matějem jsme taky navštívili místního lazebníka a nechali se poslušně přistříhnout. Hned potom se večer ve městě objevilo několik tancujících transformeráků, Mates neváhal a okamžitě se k nim zapojil. Po kom to dítě jenom je.

Když máte strach z výšek, tak vaší jedinou touhou na dovolené je, že se jdete projet na nejprudší lanovce světa a projít po mostě hrůzy s prosklenou podlahou někde v nebi. Jasně, když tohle při tom strachu z výšek překonáte, můžete se vlastně cítit docela v pohodě i v té uzavřené gondole, jenže když ji na pár desítek vteřin zastaví a lana se prohnou o několik desítek metrů... trávíte placičky ze snídaně hodně rychle. I tak byl SkyBridge a SkyCable doslova mňamózní. Výhledy na ostrovy stojí za ty nervy. Bejt na chvilku nad úplně vším - to se jen tak nepovede.

Jak už jsem psal, dost nás baví, udělat si na závěr cest takové druhé domov, kde trávíme několik týdnů a vytvoříme si tam různá pouta. Zdraví vás kamkoliv přijdete. Ráno vám Jarin nachystá snídani, Miluna prodá pitíčka, Pepa pučí jeho káru a večer si zajdete k Fandovi na točený. Povedlo se nám to i tady. Ono je to tu trochu jednodušší. Stačí zajet na pláž a během pár minut máte kolem sebe spoustu novejch přátel. Hlavně teda Matěj a Emilka. "Hello boy, handsome boy". S dětma jsou schopný si hrát třeba celý půl den a to třeba i parta mladejch puberťáků. Ujala se nás na chvíli i jedna paní domácí, která nám vykládá o svejch slepičkách, pěti dětech i výrobě elektřiny pro ostrov. Když pláž vyvrhne medúzu o velikosti většího hrnce, dává nám zkušené rady a popisuje jejich životní cyklus. Noste si na pláž ocet nebo banánovou slupku! Kámoši z placiček dnes mají naposledy otevřeno - potom jim začíná ramadán. Takže se jdeme rozloučit, pozvali nás k sobě domů do Kuala Lumpuru - možná toho ještě využijeme. Dnes nám nosili placek, co se do nás vejde a všecko na haus. To ať se pupek klidně strhá. S Třebíčáci se také tu a tam střetáváme - je to příjemné. A konečně jsme viděli poletovat hornbilla, což je takové místní tukan. Takže sociálně tu nestrádáme - spíše naopak. Už se těšíme do Česka na všecky ostříží pohledy. Inu jiný kraj - jiný tvar.

Zpět v Lumpíru (21. - 24. 3. 2023)

S AirAsia přelétáme za pár kaček z ostrova do Lumpíru. Uzavíráme tím letošní kruh a začíná to být smutné. Nečekali jsme, že nám Langkawi tak přiroste - promiň Manzanillo! Matěj let kompletně prospal, na konci přistávací ranveje jen vystřelil ze sedačky a vykřikl: "To už jsme v Kuala Lumpuru, no to si snad děláš srandu!" Ještě to sice není ten zlověstný okamžik, kdy z letištní haly vylezeme do šedivé klendry, ale i tak už to lehce svírá hrdlo. Bazén na střeše to na posledních pár dní trochu vyrovná. A co si takhle buknout přelet třeba k sousedům do Thajska a zůstat ještě chvíli na týhle straně planety? To by se nám asi líbilo.

Včera nás obsluhoval robot. Je čas zmizet. Díky za pozornost. A příště? Snad nebudem mít tři sviště a potkáme se tady při cestě na letiště.