Cancun a první tacos (14. 1. 2022)

Lety, zálety, nálety a přilety letos dopadly jak hladká mouka. KLM opět skvělé. Matěj už měl vlastní seslu i jídlo. Tentokrát sbalil jen 4 letušky. Patrik s Marťou nás dohnali až později večer v Cancunu, takže jsme vyrazili jen s Patrikem ve dvou na místní trh, kde jsme před spaním rychle ochutnávali první tacos. Praskni tam tu zelenou vomáčku. Baba za pultem položila hlavu do ruk a propadla panice. Muy picante! Muy picante! Pár místňáků se neudrželo a hned první den se nám sprostě vysmáli. Tady se nám bude líbit. Ráno jdeme na trh, kupuju sombrero a snídáme. Street food. Zkušeně se vyhejbám zelený vomáčce. Místní partička nám uprostřed ulice chystá tacos s hovězím, kuřecím a křupavoučkou housku. Zapíjíme to mlíkem z rejže a džusem z celeru, petržele a ananasu. Po jídle přesun na autobusák a frčíme na Isla Holbox. Bude moříčko!

První ostrov - Holbox (15. 1. 2022)

Pár pelikánů nás vítá v mexickým zálivu. Nastupujem na ferry a Matěj jede poprvé na lodi. Vypadá spokojeně. Ostrůvek je dost podobné Caye Caulkeru z Belize. Neskutečná atmosféra. Golfový vozíky se proháněj po písečnejch ulicích. Domky hrajou všema barvama. Všude spousta žrádla. Máme jedno z nejhezčích ubytek, který jsme na našich cestách sehnali. Běžíme na pláž, běžíme do vody, běžíme pro kuře. Grilovanej pták s rejžou a plackama. K tomu jedna cerveza a den na pláži je vymalovanej. Prochajda na západ slunce, snad se po letu konečně dospíme. Koupím pár piv v plechu na dvoreček, aby se nám líp usnulo. Holky šly s Matějem spát. Nekouknem na ulici? Jenom na jedno pivečko... ve tři ráno paříme na parádním koncertě, v ulicích se koná diskotéka. Na křižovatce oslavuje noc několik stovek lidí. Spíme asi čtyři hodiny. Dneska bude pod mrakem, takže se vydáváme do odlehlé oblasti ostrova, kde žijou velcí krokodýle. Brodíme se potůčkama a trochu nám cvaká z toho, že šlápnem Schnappimu na ocásek. To se naštěstí neděje a prodíráme se až na samotnej cíp ostrova. Nacházíme několik prehistorickejch korýšů - ostrorepů. Nachodíme tisíce kroků, takže si večer zasloužíme odměnu. Hned před barákem místňáci rozjížděj street food. Dáváme místní vývar - něco jako guláš s koriandrem a limetkou. Wau. Jdeme spát! Na první dva dny je toho fakt už dost. Končím!

Brody, mělčiny a nesvítící plankton (17. 1. 2022)

Na Holboxu si užíváme mexickejch žrádýlek. Po skvělý snídani s jugem detox a huevos motuleños jdeme několik kilometrů podél pláží. Přicházíme do chráněný oblasti, kde žije spousta druhů ptactva, krokodýlů a velkejch mant. Zase se brodíme, ale tentokrát mořem. Všude jsou mělčiny a píšečný ostrůvky. Parádní místo na piknik uprostřed moře. Po svačině šlapem zpátky na hostel. Převlíkneme promočený hadry a mizíme golfovým vozíkem na druhou stranu ostrova, kde je nejhezčí západ slunce. Kocháme se. Po tmě se pak přesunujem mangrovama na tajuplný místo v jedný zátoce. Atmosféra toho místa je oužasná. Slétaj se tu prapodivný ptákové, měsíc v úplňku se odráží na hladině. Marťa skáče do vody a snaží se rozčeřit plankton. Ten by měl svítit. Ale to se neděje, protože měsíc je dneska zkrátka moc silné. Šlapem po tmě po pobřeží několik kilometrů a upadáme do zaslouženýho spánku. Poslední den na ostrově už si užíváme sluníčka na gringoše. Válíme se v bílém písku na pláži. Cachtáme si ohanbí a pijem kokose.

Isla Mujeres (23. 1. 2022)

Matěj je zkušenej baťůžkář. Za jeden den zvládl přejezd ferrynou, chicken busem, ado busem, další ferrynou a taxíkem. Díky tomu jsme se poměrně rychle přesídlili na další ostrov. Isla Mujeres není atmosférou šťavňaťoučký jako Holbox, má však taky svoje výhody. Skalnaté pobřeží a plážové. Každý si tak najde svoje místečko na slunci. My jedem gringoš stajl a mácháme se v tyrkysovej nádheře. Prokládáme to svačinama u místňáků a jednou si dopřejem i koktejlose. Matěj mi po dvou vteřinách mojito zakopává do písku, takže si musím koupit ještě cervezu jako bolestné. K tomu nám kousek od ručníku do ucha preluduje mexickej Manu Chao. Jedeme šnorchlovat. Boat trip na tři spoty. Vidíme asi 786 druhů barevnejch rybek, korále a hejna barakud. Druhej spot je v podvodním muzeu, takže šnorchlíme nad sochama. Interesantní, ale ryby jsou lepší. Kolem delfinária a cvičenýho žraloka se dostáváme k třetímu spotu, kde už na otevřeným moři čučíme na korálový zahrady. Isla Mujeres snorkeling trip tedy můžeme doporučit. Trávíme na ostrově celkem čtyří dny. Občas využijem i bazén, kterej máme 20 cm od dveří pokoje. Poslení ráno putujem pěško na nejvýchodnější část Mexika - Punta Sur. Kocháme se skaliskama a výhledama. Následně pádíme na ferrynu do Cancunu a busem to krájíme rovnou na Tulum. Tady mezi sebou válčí drogový kartely, takže jen přespíme. Jeden konflikt nás přesto neminul. Místní borec za náma běží přes celou ulici a řve. Teď nás doběhne a pobodá. Zadejchanej mexikán nás dožene poměrně rychle a předává nám batoh, kterej jsme si zapomenuli v hospodě na večeři. S místňákama, musím zaklepat, máme zatím jenom nejlepší zkušenosti. Snad to vydrží. Ráno odjezd směr Bacalar - jezero sedmi barev.

Bacalar a jeho sedm barev (26. 1. 2022)

Bacalar je 42 km dlouhý jezero s vizáží karibskýho moře. Sedm odstínu modrý. Hluboký cenoty a mělčiny. Nejvýznamější je na něm však výskyt nejstarších stromatolitů na světě. Hlízovitá vápnitá biogenní usazenina bochníkovitého až polokulovitého tvaru! To vám teda povím. Městečko u jezera je velmi příjemné. Už to tu není gringo a domácí scéna nám připravuje přes den i přes noc zajímavé vjemy. Koupeme se mezi stromatoliťákama, jezdíme na lodičce po Bacaláru, chodíme si do místní hospůdky na báječný burita. Večer si dáváme pivo vídeňského typu. Z hostelu se ozve křik: "Mateoooo!". Za chvíli vybíhá Matěj, v ruce drží plyšového psa neznámého původu a štěká. Dcera místňáků mu k tomu donesla ještě batůžek plnej hraček. Pura ryba. Poslední den mizíme na otočku do Chetumalu, kde si půjčujeme auto. Na pár chvil se vracíme ještě k Bacalaru, koupeme se v průzračný vodě petrolejové barvy plný leknínů. Na břehů se tetelí pár leguánů. Mravenci běhají po svých dálnicích v trávě. Prcháme víc do vnitrozemí. Teď začíná dobrodružství!

Kohunlich a Calakmul - Mayské ruiny (27. 1. 2022)

První vejškovej tábor jsme na pár nocí rozložili v Xpujilu, kde už sajeme vopravdickou mexickou náladu. Auťákem ještě po cestě navštěvujem Kohunlich. Mayský ruiny uprostřed džungle, kde jsou fakt obří palmy s dlouhejma listama snad 15 metrů. Fešná procházka mezi starejma barákama. Je to tu milé a bez lidí. U východu se s náma loučí rodinka vopičáků. Vřešťani jak se patří. Druhé den se ze základního tábora vydáváme na Calakmul.

Sešlápnu pedálos a bílej sedan se řítí do srdce džunglovy duše. Šedesát kilometrů do nikam. Směr Guatemala. Na Tikal bys šutrem dohodil. Po cestě vidíme šedou lišku, která peláší jak třebíčskej Fox na pivko. Spousta skupinek roztodivnejch krocanů se nás snaží zastavit. Dalo to trochu přemlouvání, ale nakonec se umoudřili a my parkujem u rozlehlýho areálu. Calakmul je jeden z největších v Mexiku. Pyramidky tu mají i 50 vejškovejch metrů. Stehna už se mi třepou jak vibrační bruska z Lídlu. V pralese potkáváme partičku spider monkeys. Asi jsme loni prolomili smůlu a tyhle fešáky budeme už vídat pravidelně. Domluveno. Natahujou svoje dlouhatánský pažiska a ladně se přesouvají za potravou. Levá střídá pravou. Strom (asi fíkus), kterej by se určitě líbil Sigourney Weaver - vypadá jako vetřelec. Papoušek! Kolem očí je červenej, taky má žlutej zobák a jinak má peří všude zelené. To bude nějakej Alexandrovec. Už schází jen sbor tanců a písní. Výhledy z pyramid, opice, procházky. Jsme tu už šest hodin! Než se setmí, musíme stihnout projet džunglí zpět do civilizace. V půlce nám upadává poklice z auta, musíme ven. Krocani nás obklíčí a sežerou! Taky je tu 235 druhů ptáků a 5 z 6 žijících šelem. Od ocelota po jaguára. Asi nemaj hlad, máme štěstí. Dostáváme víc odvahy a vylejzáme ještě na kratší trek k laguně krokodýlů. Nikdo není doma. Dneska to balíme.

Koupání v akváriu a přesun do Meridy (29. 1. 2022)

Vracíme auto v Chetumalu. Za odměnu zkoušíme ještě drive in u fast foodu, ale ženská jede takovou španělštinu, že se naše day strajky z Duolinga rozpadaj na stromatolity. Nakupujem v Chedraui. Obchoďák jak sedm Kauflandů dohromady. Berem dvě housky a mizíme busem zpátky k Bacalaru. Tentokrát zevlíme u laguny Bonanzy, kterou vyhlašujeme nejhezčím místem jezera. Je to prostě akvárium. Petrolejovo tyrkysová voda. Pod vodou rybke a obří stromatolite. Punkva hadr. Berem kajak a proplouváme po kanálu los rapidos mezi mangrovama. Cesta tam je po proudu, ale zpátky už se mi pálí paže od práce. Naštěstí mám manželku v nejlepší kondici, ta celý kajak i s mojim pupkem odpádlovává do bezpečí. To byla krása. Jedno z nejhezčích míst našich cest. Náladu nám nekazí ani varování o velkým hadu u cesty. Loňskej pětimetrovej hroznýš mohl mít v naší sbírce fotografií kamaráda, ale už se nám ho nepodařilo spatřit. Pěkný ubytko v centru s bazénkem na rozloučenou a večeře na ulici, kde nám celá rodina smaží hranolky. Matěj u toho dává songy, tleská mu půlka nejbrhůdu. Zejtra už si ale zpívat nebude, čeká nás dlouhej přesun.

Merida a plemeňáci v Celestunu (31. 1. 2022)

Merida je taková menší Barcelona. Je to tu křásný. Koloniální domky, náměstíčka pár excellence. Turistiko, ale příjemno. První den si půjčujem kola. Jezdíme si jak párci v rohlíku, protože každou neděli se tu ulice zavřou pro auta, kolem hlavních tříd se rozestaví stánky a kapely a všichni se můžou bezstarostně prohánět vlastním pohonem. Jezdíme od monumentu k monumentu až na hlavní náměstí s božovou katedrálou. Naprostá paráda! To by Plácal čuměl. Po obědě zvracíme kola, jdeme procházkou do ZOO. To je tady zdarma a má na sobě nalepené zábavní park, takže Mates drandí autíčka, dokonce půjčujem čtyřkolku. I pouť v Koněšíně je totiž asi 2x dražší. Vidíme zvířata! Dávám si párek obalenej kukuřičným těstíčkem s majonézou. Mám totiž už druhej den trochu přichabol, tak jedu striktní dietu.

Busem do Celestunu. Náměstí tady vypadá jak ze Zorra. Snad tady není žádnej mstitel. Jesus nás bere na lodičku. Letíme s ní jak piráti, Matěj je nadšenej. Laguna plameňáků je skvělá. Opeřenci se tu tetelí a hrkaj. Týpek nám ukazuje malinkatý korýše, kterýma se živí - proto jsou zbarvení do oranžova. Pokračujem do mangrovů. Chytáme krabe. Po průjezdu mangrovama zastovujeme u stromů posetejch pelikánama a kormoránama. Neuvěřitelný. Po cestě zpátky na otevřeným moři borec zastavuje loďku. Vystoupit! Cože? Skáčeme do vody a mažem se bahnem. Je tu mělčina a zdravé bahínko. Večer v Meridě čučíme na tanečky. Jak říká Máťa: "Koukneme na tanečky a dáme panu tanečkovi penízek?". Nic mu nedám.

Izamal - žluté město (1. 2. 2022)

Už tady nemáme tetu se strejdou, ale směle pokračujeme busem do Izamalu. Všecko je tu žlutý. Kromě pyramid. Protloukáme se uličkama. Lezem na pyramide přímo ve městě a kocháme se palácem u hlavního náměstí. Slítaj se tu mračna ptačna. Řvou jak Babiš ve sněmovně. Dáváme si k tomu pizzu za kilečko a pupky nám praskaj všem třem i ve švech. Večer pouštíme Matěje do víru skluzavek. Okamžitě se ho ujímá místní partička mládežníků a starají se o něj. Tohle nám bude v tom zaprděným česku chybět - otevřenost a náklonost dětí k druhejm. Asi bychom měli zavést erasmus pobyty už ve školkách. Jsme tu skoro 20 dní, můžeme tak směle konstatovat, že palubní zavazadla opravdu nepotřebujeme. I s infantem to dáváme s malejma příručníma baťůžkama. Ponižujeme tak definitivně naše cestování na vyšší level.

Mayové a Valladolid (2. 2. 2022)

Hned ráno balíme saky i paky. Matěj mi skáče za krk, běžíme na bus. Ten vyrazil o něco dřívějác, takže mu Peťa musí skočit do cesty. Řidič hbitě brzdí, otvírá dveře, vyskakuje ven a pomáhá nám naložit naše čemodány. Za dvě hodinky budeme v koloniálním Valladolidu. To je pěkné moc město. Lepší než linecký těsto. Odhazujem baťůžky na hostelu. Zmrzlina. Barevný domky. Oldskůl kára. Jedem? Jedem! Nasedáme do starodávnýho auťáku. Míříme do Mayský vesnice u cenoty. Máme všecko jen pro sebe. Indián nás pěkně pokouří (hehe), pomaluje nám ruce a naučí pár mayských slov. Jumbotik! Žena májová nám zase vokazuje jak se připravují kukuřičné placky. Ochutnáváme je, zapíjíme to čerstvě připraveným kakaem z bobů, zakusujeme mayskýma bonbónama a ty zase zapíjíme medovinou. Keramický hrníčky si prej můžem nechat. To kvitujem a rychle je balíme do kapec, aby si to indiáni nerozmysleli. Na ruma budou dobrý. Nakonec to ještě zažvejkáváme mayskou žvéchačkou, přitom sledujem jak se ručně vyrábí hamaka. Teď už přichází zlatý vrut. Nabíhají indiání a vokazujou nám jak se hraje tlachtli. Mayská hra, kde se bokama snaží dostat gumovej (tří kilovej) míč do kruhu. Pěkně u toho pořvávaj. Vyhecovali mě, jdu si to taky zkusit. Bok už mám jak řešeto, netrefuju se ani jednou. Jdem radši dál. Sledujeme mayský obřad. Tanečky! Wau... a jen pro Krulíky. Nikdo nikde. To se nám líbí. Po sovím tanci a dalším vykuřování už máme dost. Jdeme do cenoty. Je 24 metrů hluboká. Asi nejlepší díra, kterou jsme zatím spatřili. Jsme tu pořád jen my tři a malé avokádo v bříšku. Koupeme se pod vodopádem. Uprostřed jeskyně je patrná jemná duha. Kolosální. Zakončujeme to mayským obědem. Polévka s limetkou a koriandrem, trhané vepřové s réžou a zmrzlina z kokosu s vanilkou. A tenhle den ještě zdaleka nekončí. Pura Verga!

Cenoty a přesun do Puerto Morelos (5. 2. 2022)

Kolem Valladolidu se povalují cenoty, takže půjčujeme kola a jedeme je prozkoumávat. Tyhlety spektakulární díre zatopený tyrkysovou vodou jsou tu vážně všude. Po pár kilometrech dojíždíme na první dvě. Matěj potichu kráčí do jeskyně a volá: "Haló, komáři, vstávejte!". Do vody se mu moc nechce, je to trochu studenější než karibská kávička. Další cenota má kruhovou díru ve stropě, kterou pronikají paprsky sluníčka na hladinu. Vypadá to jako průzkumná vesmírná loď. Peťa skáče i se synáčkem do vody a plavou spolu vstříc světlu. Pěkně vochlazení šlapem zpátky do města, kde je kousek od centra další cenota. Dáváme u ní oběd a posloucháme týpka s kytarou. Večer trávíme v místním parku, kde ochutnáváme asi dvacátý marquesitas. Yucatánský dezert z rolované palačinky plněný cajetou, kondenzovaným mlíkem, džemem nebo čokoládou a ovocem. Další den se přesouváme do Puerto Morelos, kde jsme před pár lety zažili jednu z nejšílenějších pařeb našich životů. Bar ani Jesus už tu bohužel nejsou. Trávíme zde několik klidných dní. Matěj si chodí hrát na hřiště. Večer si dáváme tacos a žijem (ne)obyčejnej mexickej život.

Návrat na Isla Mujeres (7. 2. 2022)

Vracíme se zpět přes Cancun na ostrov žen. Kde strávíme poslední dny v Mexiku. Užíváme plážovej život na pracáku. Za pár dní si budu muset najít zase práci a vrátit se do reality. Naštěstí tyhle poslední řádky píšu s asi ročním zpožděním a vězte, že vše dobře dopadlo. Zpět do písku. Každý ráno začínáme vycházkou na pláž a vracíme se až před setměním. Kupujem ledňáky od nejlepšího ledňákáře světa (minimálně toho latinskýho!) a za pár minut se začnou stahovat mračna. Zdrháme do hospody, kde si Matěj okamžitě vyskočí na pódium a začne zpívat celý knajpě. Pár posledních doušků pivka dos equis, burritos a huevos motuleňos. Další den na rozloučenou se zrnkama písku ještě stavíme asi dvoumetrovýho krokodýla. Objímáme se s nalitejma američankama, snažíme se pochopit jejich těžké životní osudy a v západu slunce mizíme na ubytko. Loďkou do Cancunu. Tacos a rychle na letiště. Tohle dobrodružství skončilo, ale nemusíme zoufat. Další příběh začne 13. 2. 2023 a tentokráte to bude návrat do Malajsie.