Když jsem letěl z Kostariky přes Madrid a Frankfurt do Prahy, říkal jsem si, že složitější už si to dělat nebudu. Udělal. Tentokrát jedeme busem do Prahy, z Prahy letíme do Říma, z Říma do Bělehradu, z Bělehradu do Abú Dhabí a odtud konečně do Colomba. Měl jsem z toho strach, protože těch letů už bylo opravdu dost a u každýho hrozilo potencionální zrušení nebo zpoždění. Všechno vyšlo. Jenom při letu do Abú Dhabí jsme museli nouzově přistát uprostřed pouště, doplnit palivo, počkat na konec písečný bouře a doletět na cílový místo. Abú Dhabí je parádním multi kulti letištěm, ale to je asi tak všechno. Air Serbia a Etihad Airways servírujou supr žrádlo – doporučuju, lítat s nima je pohoda.

Lezem z letiště a vedro nám dává pecku mezi voči. Vzpomínám, jak mě stejný vedro a vlhko překvapilo při příletu do Panamy. Teď už si to vyloženě a „zkušeně“ užívám - i se zánětem dásní, kterej jsem si přibalil na cestu. Berem tágo a borec nás hybridní Toyotou veze do Negomba, kde máme buknutej hostel. Pěkný ubytko a hodný lidi. Dostáváme čaj a spoustu rad. Je noc, ale jdem kouknout na pláž. Od chlápka, kterej má obchod z pár prken, kupujem balený vody. Ráno berem tuk tuky a valíme do hlavního města Srí Lanky. V Colombu je lidí jako sraček. Na vlakáči zjišťujem, že díky svátkům nemáme šanci sehnat lístek. Jdem na autobus. Nekupujem si moc jídla, ani pití, počítáme, že cesta do Trincomalee bude trvat pár hodin. Ty vole, horší cestu jsem v životě nezažil. Deset hodin bez jakýkoliv pauzy jedeme totálně narvaným autobusem. Lidi nás mlátěj loktama, šlapou nám po nohách a otíraj se nám přirozeníma o obličeje. Po cestě srazíme jednoho motorkáře, několik lidí z autobusu upadne. Jízda v protisměru, ve struhách a po dvou kolech. Tahle země bude prdel.

Uprostřed noci vystupujem v Trincu a sháníme ubytko. Na autobusáku je jen pár pobudů a totálně nalitej policajt. Berem tuk tuky a jedem pryč. Nakonec jsme našli parádní ubytování u sympatický rodiny. Je to asi 100 m od pláže a 50 m od hospody. Ráno dáváme skvělou snídani a jdem se konečně koupat. Zlatej písek a rybáři – jako v televizních dokumentech. Po koupačce jdem projít okolí. Peťa kupuje sukňu, pán z prodejny, kde zárovň oblečení rovnou šijou, nám tvrdí, že o svátcích žádnej bus nepojede. Tomuhle to ještě (amatéři) věříme. Koukáme v zátoce na západ Zoncny a pozorujem chodící kameny. Dva sekuriťáci nás berou na pokec a drink do luxusního hotelu. Dostáváme návod, kde a kam nejlíp chytit autobus. Posléze nás vypouštěj zpátky do přírody. Jdem do betonový hospody. Všude mříže. Místní si s chlastem evidentně nerozuměj tak kvalitně jako my. Po pár pivech nás začínaj otravovat domorodci. Tady na severu, kde zuřil konflikt nejvíc, je to ještě docela divočina, tak radši mizíme. Po cestě na hostel se dáme do řeči s Vithym a tenhle mladej sympouš nám navrhuje, že nás ráno vyzvedne "před barákem" a na lodičce odveze přímo k delfínům. A my to berem, to je jasný. Ráno jezdíme pár desítek minut po moři. Zatím marně. Několikrát potkáváme místní rybáře a ti nás vždycky nasměrujou tam, kde naposled delfíny viděli. A pak máme konečně štěstí. Pár metrů od loďky pozorujem asi dvacet delfínu. Cestou zpátky jedem kolem útesu s chrámem, z kterýho skáčou nešťastný lidi. Fascinující. Loučíme se s novým kámošem a valíme rovnou na bus (teď už trochu se strachem). Berem nějakej expres. Jede pilu, skáčem skoro do stropu, sem tam to jde do smyku. Modlíme se.

Jsme v Sygirii (střed Srí Lanky), kde máme ubytko přes booking.com u moc hodnýho chlápka, kterej má na zahradě plno druhů citrusů a jezírko s rybama, který sežerou půlku chleba za dvě vteřiny. Hned nám domlouvá jeep a jedem na safari. Potkáváme slony. Samec smrdí víc. Krása. Sloni jsou všudy. Jeep nás vrací na hostel a my si dáváme vynikající rice curry. Ráno máme slavnostní (novoroční) snídani. Po žrádle valíme na Lion Rock – osmej div světa. Neskutečnost. Skála jako kráva. Výhled jako druhá kráva. Všude výstrahy – bacha vosy, bacha sloni. My potkáváme "jenom" kobry, varana a všude jsou opice. Po vejlšapu na monumentální skálu jdeme do nedalekýho chrámu, kde stojí velkej Buddha. Pan hlídač nám dává pár květů, který moc fajnově voněj. My berem tuk tuky a jedem do Dambully, kde je zlatej chrám s největším sedícím Buddhou na světě. Čumíme na něj, na opice, na krávy, na město. Nakupujem ovoce na trhu. Vracíme se na ubytko. Ráno krmíme ryby a jíme zelený pomeranče. Mizíme do Kandy.

V Kandy je velkej rybník, v něm žije pár varanů a kolem něj jsou stovky netopýrů, který jsou velký jak igelitka. Tisíce ptáků, který v noci řvou, že vám to rve uši. Ale taky je tu chrám, kde je uložen Buddhův zub. Atmosféra kolem je hodně příjemná. Vonný tyčinky voněj, všichni nosej lotosový květy a maj se rádi. Když zapadá Slunce, obloha se barví do oranžova. Je to nádhera. Jdem do indický restaurace a pochutnáváme si. Asi nejlepší jídla výletu. Číča rudne a zvětšujou se mu oči. Všechno je tady zkrátka dost spicy. Za dvě kila na noc tady mám ubytko v luxusním hotelu, ale je to bez atmošky. Trochu to vytrhává starší recepční, kterej se s náma dává do řeči. Ráno berem tuk tuky a jedem (asi hodinu) do přírodní rezervace Knuckles. V horách nám tuktukáři sehnali průvodce a čekaj na náš návrat. Za doprovodu smečky psů jdem kouknout na malej konec světa. Výhled jako třetí kráva. Následně jdem k vodopádu, kde nás napadnou pijavice. Lezou nám skrz kalhoty, boty a průvodce je nestačí solit. Každej jich máme kolem dvaceti. Noční můra stala se skutečností. Rychle zdrháme do tuktuků a ty nás berou ještě na vyhlídkovou jízdu kolem Kandy. Navštěvujem truhlářskou dílnu, bylinkovou zahradu a fabriku na čaj. Dáváme jeden šálek černýho a večer ještě stíháme každovečerní taneční šou, kde tančej masky, bezmasky a choděj po rozpálených uhlících.

Ráno se opět nedostáváme do vlaku, takže berem bus. Na jedný straně silnice je sráz několik desítek metrů, řidič jede i tak plnej kotel. Stojím, držím se a dělám, co můžu, abych se neposral. Kolem jsou čajový plantáže. Jde za mnou autobusovej výběrčí prachů a ptá se, jestli máme ubytko. Kroutím hlavou, že ne, na víc se v tu chvíli nezmůžu. Zastavuje autobus a vyhazuje nás uprostřed ničeho. Najednou přichází vlídná slečna a bere nás do hostelu. Máme ubytování s výhledem na Adams Peak a večeři se snídaní v ceně. Peti vzniká na chodidle obří puchejř. Leju jí na to slivku. S vejlšapem na poutní místo to vypadá bledě. Budíme se ve dvě ráno, Peťa zatíná zuby, bere hůlky a ibalgin a jdem. Ještě spím, takže si nestačím ani uvědomit, co dělám. U úpatí hory nás vítaj mnichové, uvazujou provázky a dávaj požehnání. Valíme nahoru. Pět tisíc schodů. Jedem jak fretky. Po cestě prodělávám dvakrát infarkt, ale za dvě hodiny jsme několik desítek výškových metrů pod vrcholem. Chci nahoru, protože mi tam Ondra schoval kešku, ale lidí je tu tolik, že to po pár minutách vzdáváme a čekáme na východ sluníčka těsně pod vrcholem. Přidává se k nám češka, která má žaludeční problémy. Snad se neposere. Východ nádhernej, co vám budu psát. Výhled jako čtvrtá kráva. Jdeme v poklidu (čtyři hodiny) dolů. Jsem zelenej, bojím se vejšek. Potkáváme čecha a ten vykládá historky, unavuje mě víc než samotná cesta. Při příchodu na hostel dáváme zaslouženou snídani s výhledem na horu. Tohle byla paráda. Valíme na bus. Na odpočinek není prostor.

Jedem do Haputale. Všude čajový plantáže a krásný hory. Taxíkář nám pomáhá se ubytovat. Za 200,- Kč máme z okna výhled (jako pátá kráva) na třetinu Srí Lanky. Dáváme véču a jdem chrápat. Ráno už nás čekaj tuk tukové a jedem skrz podivný stromy a mraky směrem k plantážím. Stoupáme až na výhlídku pana Liptona, kde dáváme snídani a čaj. Při sestupu dolů se kocháme výhledama jako stáda krav, sběračkama čaje a vesničkama. Tohle jedno z nejkrásnějších míst Srí Lanky – definitivně. Děcka somrujou propisky a bonbóny, my kupujem čaje a berem tágo na jih ostrova. Po cestě, kterou lemujou blbě čumící opice, ještě zastavujem u vodopádů, kde se koupou mniši. Kolem silnice jsou pěkný pralesy. Občas potkáváme na jedný motorce čtyři lidi a psa. Tady se se dopravováním nikdo nesere. Sjíždíme z hor a začíná bejt zase vedro jako puča. Rejžový políčka, buvolové, pávové a pánové v sukních.

Na jihu si vybíráme menší a míň známý pláže. Tallala beach je asi tou nejhezčí. Nikde ani noha. Nikde ani ruka. Nikdo tu neumí anglicky, ale ubytováváme se pár metrů od pláže v pěkným apartmánu za 200/noc. Večer sedíme na pláži v hospůdce a tlačíme škopky. Přišel potkan velkej jak králík. Bojíme se a pijeme dál. Druhej den se po koupačce rozhodnem navštívit hotel na skále. Následně zjišťujem, že je to českej hotel, že v něm bydlí Hanzlík a taky že tam dobře vařej.

Ráno jedem do Mirissy tuk tukem. Vyrážíme už v pět ráno, protože povalíme rovnou na loď, která nás doveze k velrybám. Nasazujem plovací vesty a vyrážíme z přístavu. Za pár desítek minut už se kus od naší lodi objevuje vodotrysk. Vzrušení stoupá. U lodi jsou dvě velryby. Neskutečné kolos. Asi tisíckrát kráva! Respekt mám já velký. Odpoledne koupačka ve vlnách a druhej den přejezd do Unawatuna, kde máme zase krásný ubytko v hotelu za pár kaček. Večer jdem na pláž a trochu taky pijem. Číšník nám ukazuje mořský potvory a zve na festival. Cvak. Jsme na hudebním festivalu na Srí Lance a pijem trochu víc. Potkáváme škorpióna. Utíkám na hotel.

Galle. Historický město, krásný město! Ve vodě vidíme korále. Kupujem dřevěný masky a přesouváme se na Bentota beach, kde se budem koupat a bydlet. Rychle okupujem pěkný apartmány u jedný místní rodinky a valíme na pláž. Pučujem menší prkna a surfujem. Večer nás tuk tukář bere do želví farmy, kde nám dávaj do pracek právě vylíhnutý želvy. Ráno odjezd do Colomba na letiště a to už je smutné. Jako vždy.